Autor: Tomáš Marvan
Nová kniha A. C. Graylinga The God Argument (Bloomsbury 2013) – sumář jeho humanistického světonázoru – je rozdělena na dvě části. První se věnuje tradičním argumentům pro Boží existenci. Grayling rozebírá tři nejznámější: teleologický, ontologický a kosmologický. Málokoho překvapí, že Grayling všechny tři argumenty považuje za zcela nefunkční. První část je šitá dost horkou jehlou, je poněkud upovídaná a poučeným čtenářům nepřináší vesměs nic nového.
Druhá část knihy, které bych chtěl věnovat tento příspěvek informační povahy, je zajímavější. V ní se autor věnuje humanistickému pojetí etiky. Začíná užitečným rozlišením mezi ateismem, sekularismem a humanismem. To první je prostě nepřijímání teorií o existenci boha či bohů. To druhé je snaha o důsledné oddělení náboženství od politiky a vzdělávacího systému. Grayling se domnívá, že populární obrat „militantní ateista“ je nesmyslný. Militantní může být jen sekularista. Humanismus je pak pozitivní etická náplň ateistického přístupu k realitě (řeč je o humanismu v britském pojetí, které ateismus implikuje – viz např. stránku Britské humanistické asociace).
Uvedu hlavní body, na kterých humanistická etika dle Graylinga stojí, aby si čtenář mohl udělat obraz. Ateistům je někdy předhazováno, že jsou jen negatvisté, kteří nenabízejí pozitivní etické alternativy a sami se v etice nemají čím řídit. Grayling přesvědčivě ukazuje, že tyto výtky jsou dokonale absurdní. Nechci zabíhat do podrobností, navíc se s Graylingovými závěry víceméně ztotožňuji, takže nemám důvod je kritizovat. Zde je tedy výčet jeho hlavních tezí:
• Humanistická etika a morálka je plodem otevřené, racionální veřejné debaty. Její principy se neohlížejí na žádné bytosti či síly mimo tento svět a respektují jen hodnoty, aspirace, potřeby a emoce lidí. Křesťanská morálka je příliš minimalistická (thin), protože zdůrazňuje jen některé ctnosti na úkor jiných. Navíc není s to čelit současným etickým výzvám a není založena na racionální úvaze, nýbrž na slepé tradici a „pověrách nevzdělaných pastevců“ žijících v dávné minulosti.
• Morální pravidla musí respektovat sdílenou biologickou podstatu lidí a zároveň ponechávat prostor pro individuální odlišnosti a pro různé představy o tom, jak lze vést naplňující život.
• Homofobie a misogynie, církví protežované postoje, nemají v humanistickém světonázoru co pohledávat.
• Humanista odmítá postoje a teorie založené na předsudcích a ignoranci (homeopatie, fengšuej, astrologie…). Snaží se být „epistemicky zodpovědný“: svá přesvědčení zakládá na dostupné evidenci. Víra nepodložená evidencí není hodnota sama o sobě, ale spíš něco patologického.
• Humanista klade velký důraz na přátelství, kvalitní partnerské vztahy a vůbec společenské vztahy založené na vzájemném respektu a toleranci (s tímto postojem přistupuje i k věřícím, kteří nemohou za to, že jim rodiče, učitelé nebo kdokoli jiný vtloukal do hlavy náboženské maximy). Jeho mottem je Millovo „neubližuj druhým“.
• Navzdory názvu nemusí humanista své etické principy aplikovat jen na lidi. Někteří humanisté argumentují ve prospěch rozšíření etických principů na zvířata nebo dokonce na životní prostředí.
• Estetické stránky života jsou pro humanistu důležité. Je nesmyslné odpírat si potěšení, která nabízí umění a literatura, příjemná společnost, konsenzuální sex. Aktivní život je dobrý život.
• Humanista je ochotný debatovat o svých hodnotách, projektech a aspiracích, a případně je přehodnotit pod tíhou férové kritiky.
• Filozof má aktivně vstupovat do veřejných debat a pomáhat formulovat humanistický pohled na svět. Filozofie je dědicem tradice debat o dobrém životě (tyto debaty byly obzvlášť silné v období před nástupem křesťanství a znovu se rozhořely, když jeho vliv začal slábnout). „Literatura a umění k těmto debatám přispívají ještě výrazněji; poznatky sociálních a stále častěji některých oblastí přírodních věd jsou klíčové.“
• Život by měl mít určitou nezadatelnou kvalitu. Proto je přípustná eutanázie, která umožňuje na žádost pacienta ukončení života v situaci, kdy léčba není možná a kvalita života přitom klesla pod určitou úroveň.
• Potrat je přípustný např. v následujících případech: pokud je těhotentsví nechtěné (např. znásilnění), pokud je plod postižen závažnou genetickou vadou nebo ohrožuje život matky, pokud by dítě bylo odsouzeno k velkému materiálnímu strádání, nedostatku péče apod. Názor, že plod je třeba za každou cenu donosit, je motivovaný náboženskými teoriemi. I ještě nenarozená bytost sice má určitá práva, avšak práva matky jsou vždy důležitější.
• Humanista podporuje legalizaci drog, protože represivní přístup je kontraproduktivní. To ovšem neznamená, že by humanista aktivně podporoval konzumaci drog.
• Humanista nemá na náboženství stoprocentně negativní pohled. Uznává, že kdybychom z dějin škrtli např. příspěvek křesťanství, o něco cenného bychom přišli, zejména v oblasti umění (hudba, malířství, architektura). Tato ztráta by ale byla mnohonásobně vyvážena lepším světem, z něhož by vymizela řada negativních jevů zapříčiňovaných právě náboženstvím (náboženské půtky, konflikty a války, moralizující tradice, které jsou lecky velmi drastické, netoleratní postoje vůči druhým a jejich diskriminace – seznam by byl velmi dlouhý). Nadto, náboženské umění v lidech někdy posiluje ty nesprávné pocity a emoce: „By almost any standards, apart from the macabre and gloomy ones of Catholic kitsch, an Aphrodite emerging from the Paphian foam is an infinitely more lifeenhancing image than a Deposition from the Cross.“
Grayling možná není nejhlubším myslitelem současné humanistické tradice, ale tento svůj handicap kompenzuje naprosto neodolatelnou a nakažlivou vášní pro obhajobu a šíření humanistických ideálů. Ve své nové knize také velmi přesvědčivě odpovídá na mnoho námitek vůči ateistickému humanismu, z nichž většina je založena na nedorozumění nebo prosté ignoranci faktů a historie.Rozhovor A.C.Graylinga se Samem Harrisem (Anglicky)