Psychotropní látky: Muchomůrka červená, konopí a pepřovník opojný (díl 4.)

Autor: Foxy

Předchozí díly:
Psychotropní látky: To co ukazuje boha uvnitř (díl 1.)
Psychotropní látky: Ayahuasca, lysohlávky a peyotl (díl 2.) 
Psychotropní látky: Šalvěj divotvorná, ibogain, durman a příbuzné solanecie (díl 3.)

Muchomůrka červená – Amanita muscaria

Muchomůrka červená patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy touto houbou jsou vzácností. Intoxikace muchomůrkou červenou však může přinést drsné prožitky formativní síly.

Muchomůrka červená je zřejmě božskou Sómou starých Indů – ale pravděpodobně hrála významnou roli i v mysteriích starých Řeků. Sóma, ono božské psychedelikum starověké Indie, zaujímala stěžejní úlohu v magicko-náboženských obřadech Árijců, kteří před 3500 lety osídlili Indoganžskou nížinu.

Tito staří dobyvatelé vyznávali kult Sómy spojený s uctíváním posvátného narkotika, jehož extrakt pili jen při nejvýznamnějších obřadech. Lidé většinou považovali halucinogenní rostliny za pouhé prostředníky mezi člověkem a bohy, avšak Sóma byla pro své věřící ztělesněním samotného boha. Nejvyšší božstvo védského pantheonu, Indra, získal sílu k hrdinským činům až teprve požitím této tajemné drogy.

O identifikaci Sómy se pokoušela řada vědců asi ad poloviny 19. století. Až v roce 1968 se díky důkladnému mezivědnímu výzkumu podařilo získat přesvědčivé důkazy, které potvrzují, že záhadným posvátným narkotikem byla muchomůrka červená. Za tímto objevem stojí především R. G. Wasson, který na muchomůrku červenou soudil podle vzhledu, jak se zachoval v popisech Rgvédu, zaznamenaného psychotropního efektu i skutečnosti, že muchomůrka červená roste v horách Afganistanu, kudy zřejmě Árjové procházeli.

Sibiřské kmeny používaly muchomůrku červenou až do doby, kdy se mezi nimi rozšířil ruský alkohol; předtím žádný jiný opojný prostředek neznaly. Stěhováním národů se kult muchomůrky červené rozšířil i na další oblasti. Jeho stopy se nalézají v ságách severských Vikingů stejně jako v překrásných kresbách v jeskyních Francie.

V norské mytologii jsou zprávy o Berserkovi, vnuku osmirukého Starkaddera, který byl oděn do medvědí kůže a stal se symbolem bezohledné statečnosti. V době islandských a skandinávských ság (830-1030) byli berserkové válečníky a záškodníky, před bojem požívali houby a jimi se uváděli do stavu prudké zuřivosti a nevyčerpatelné fysické síly. V tomto stavu se vrhali na vše živé v okolí, nerozeznávali přítele od nepřítele, člověka od zvířete, zanechávali po sobě nepopsatelnou spoušť. Po boji se u nich dostavoval pocit únavy a vyčerpání. Církev Vítězná se s něčím takovým rozhodně nemohla smířit. Někdy ve 12. století je církev nemilosrdně zlikvidovala jako čarodějníky.

Halucinogenní účinky muchomůrky sehrály svou roli i v kultuře některých severoamerických indiánských kmenů. Asijské národy a první osídlenci, pronikající do Severní Ameriky, při svém putování s sebou nesli silné kulturní dědictví, jehož součástí bylo velmi pravděpodobně i používání této houby.

Účinků této houby se zjevně využívalo i ve Střední Americe. Muchomůrka červená roste v horských oblastech jižního Mexika a Guatemaly. Např. Mayové, žijící v guatemalských horách, dobře znají zvláštní vlastnosti muchomůrky. Je možno tedy říci, že muchomůrka červená byla snad nejstarším a nejrozšířenějším halucinogenem, které kdy lidstvo poznalo a využívalo k setkáním se svými bohy.

Konopí

Tato rostlina původem z Asie, je jednou z nejstarších pěstovaných plodin. Jeho semena se našly na různých neolitických nalezištích. Zřejmě rostlo jako plevel v okolí pradávných osad, později i zdomácnělo.

Primitivní člověk, bez ustání hledající nové zdroje potravy, nemohl přehlédnout jedlá semena konopí. Ta jsou velice výživná a bylo by tedy velmi nepravděpodobné, kdyby je naši předci opominuli. Konopná semena používají tradiční východoevropské kuchyně již od nepaměti.

Brzy na to muselo zákonitě dojít i k objevu extatické a halucinogenní síly této rostliny. Díky ní mohl člověk vstoupit do „vyšších sfér bytí“ a není vyloučeno, že konopí tak stálo u zrodu prvotní náboženské víry.

Konopí bylo již od dávných dob považováno za osobní dar bohů, za posvátný prostředek komunikace se světem duchů.

Náboženské využití konopí a jeho psychotropních účinků dosáhlo největšího významu pravděpodobně v oblastech Himálaje a tibetské náhorní plošiny. Podle tradice Mahájány jedl Buddha při překonávání šesti stupňů askeze, které měly vést k jeho osvícení, pouze jedno konopné semínko denně.

Lze předpokládat, že o halucinogenních vlastnostech konopí věděli již staří Číňané a se vší pravděpodobností jich i využívali. Dochované záznamy uvádějí, že pokud se užívá v nadbytku, navozuje „vidění démonů“. Užívání konopí pro jeho halucinogenní účinky bylo v raném období s čínským šamanismem nepochybně spjato. Když však v 15. století začali do Číny pronikat první Evropané, šamanství dospělo k úpadku a používání omamných rostlin postupně ochabovalo, až nakonec upadlo v zapomnění. Konopí se pak používalo hlavně jako zdroj odolného vlákna.

V hinduismu, „bhang“ stojí po boku samotného Šivy již od stvoření světa a je s ním neodlučně spjat. Z textu Atharva Vedy vyplývá, že vstupovat v kontakt se Šivou člověku dovoluje právě intoxikace „posvátnou trávou Bhang“. Indické védy opěvují konopí jako jeden z božských nektarů, který člověku zaručí snad vše; počínaje dobrým zdravím, přes dlouhý život až zjevením bohů konče.

V Persii se konopí podle lidového vyprávění začalo používat s příchodem indických poutníků za vlády Khursu (531-579). Jeho používání bylo rozšířené již v 1.tisíciletí př.n.l. mezi Asyřany, kteří jej používali jako kadidlo.

Islámská víra vystoupila proti používání hašiše hned na počátku, ale rozšíření konopí přeš Malou Asii na západ se jí zabránit nepodařilo. Již v roce 1378 se arabské úřady pokoušely konopí ze země vymýtit zavedením tvrdých postihů, avšak marně.

Co nelze vymýtit, lze naopak využít, samozřejmě pro správnou věc.

Asasíni, to bylo tajné ismáílitské hnutí, které vzniklo kolem roku 1080 a zaniklo zhruba o dvě stě let později, když jej vyvrátili Mongolové. V Sýrii se asasíni drželi až do roku 1273, kdy všechna jejich města obsadil sunnitský mamlúk Bajbárs. Ten, na rozdíl od Mongolů, nechal asasíny žít pod svou vládou jako věrné poddané (a pomocníky proti zbytku křesťanů ve Svaté zemi).

Asasíni byli pod obrovským tlakem od okolních sunnitů a přežívali jen díky neustálému vraždění seldžuckých vezírů a generálů, ve kterémto umění dosáhli mistrovství. K čemuž jim dopomáhal ne snad Bůh, ale sofistikované využívání opojení hašišem, dávající jim okusit ráje, kterého se jim má dostat po smrti v akci.

Mylně se předpokládá, že asasíni byli pouze společnost vrahů, ve skutečnosti šlo o svébytnou náboženskou sektu, která vycházela z šiítské tradice islámu (šiíté tvoří a tvořili vždy +- 10% muslimského obyvatelstva). Asasíni poté přijali i ismáílitskou tradici Fatimovského Egypta. Nakonec přejali tradici imáma Nizára a stali se z nich nizárijští ismáílité, název odpovídá uznávanému imámovi Nizárovi, popravenému v Egyptě roku 1095.

Slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu „hašišiun“, který se objevuje v islámské literatuře a má znamenat „poživač hašiše“. V některých evropských jazycích pak zakotvilo jako pojem pro úkladného vraha. Slovo pak proniklo do západoevropských jazyků ve svém dnešním významu koncem 13. století.

Rastafariánství je dnes neodmyslitelně spjato s konopím (v jejich případě „ganjou“). Tato rostlina patří k každodennímu životu rastafariánů, je to jejich životní styl. Kořeny rastafariánského hnutí sahají do roku 1914. Až mnohem později proslavil toto hnutí hudební styl zvaný reggae a myšlenky blízké hnutí hippies šedesátých let (návrat k přírodě, odmítnutí mainstreamu i dalších konvenčních společenských směrů).

Pepřovník opojný – Kawa

Vytrvalý keř je 2,5-6 m vysoký se vzpřímenými, dužnatými výhonky, vyrůstajícími z tlustého kořene. Pití kawy, jak se pepřovník opojný nazývá, je už po staletí součástí polynéského života a kultury od Havaje až po Novou Guineu.

Před příchodem Evropanů neznalo zdejší obyvatelstvo alkohol a všechny společenské události byly doprovázeny pitím kawy. Role této rostliny ve zdejší kultuře by se dala přirovnat k úloze vína v evropském společenském životě. Kawa se pije při různých slavnostech, uvítacích obřadech, svatbách apod. Obřady pití kawy jsou známy především z ostrova Fidži. Někteří cestovatelé dokonce přičítali účinkům kawy i prokazatelně vyšší vzrůst domorodců na tomto ostrově oproti ostatním Polynésanům.

Kawa ovlivňuje mysl vcelku pozitivně. Přináší prožitek přechodu z lineárního do mnohorozměrného způsobu bytí i chápání smyslu bytí. Nastane pocit rozšířené paměti, mozek lační po intenzivním přísunu podnětů, přicházejících prostřednictvím světla, pohybů, zvuků…

Mír a klid jsou zde hlavní složkou pocitu naprosté vnitřní vyrovnanosti. Smysly jsou vnímavější, nabroušené, takže každý šepot je vnímán hlasitě a hlasitý zvuk je nepříjemný. Kawa zvedá hladinu emocí. Cítíte se přátelsky, ne sentimentálně. Svět nezískává žádné nové barvy ani červený nádech. Všechno je na svém místě a tvoří to dohromady lehce pochopitelný celek.

Náboženské využití psychotropních látek

Využití psychotropních látek se při vzniku a rozvíjení transcendentních představ přímo nabízí. Prožitky z setkání s odvrácenou stranou vědomí takového kalibru k takové interpretaci přímo vybízí. Není proto divu, že u kořenů mnoha věrouk i kultů stála intoxikace psychedeliky.

Není to jediný zdroj transcendentních představ. Mezních stavů vědomí lze dosící i mezními stavy těla; není divu, že velká náboženství vznikala z vidin na pomezí života a smrti v osamění nekonečných prostor pouští. I sám prazdroj křesťanství, křest vodou, nemusel být tak krotký, jako je dnes. Podržet křtěného pod hladinou tak dlouho, až uslyší „zpívat andělíčky“, před jeho vnitřním zrakem proběhne v šíleném trysku celý jeho dosavadní život a dostane se až na kraj setkání se samotným Bohem, to musela být sakra formativní zkušenost.

Zde už se ale jedná o stavy blízkosti smrti a prožitky opuštění vlastního těla – a to je už na zcela jiné povídání.

Snad příště.

Při kompilaci tohoto seriálu bylo využito (korigovaných) textů české Wikipedie, textů z Encyklopedie psychotropních rostlin (http://www.biotox.cz/enpsyro) i mých vlastních textů, porůznu roztroušených v pavučině internetové.