„Myšlení bolí“
To rčení jistě znáte, zná ho totiž každý, ale co když je to vlastně jinak? Myšlení je nesmírně úzce spjato s jinou činností, totiž s učením a světe div se, učení prý také bolí!
Obojí jistě bolet může, ale musí opravdu myšlení a učení bolet? Nejsme naopak spíše obětí propagandy nepřátel myšlení?
Dostávám se k velmi paradoxní situaci, kdy mě zastánci různých myšlenkových směrů zároveň zrazují od toho abych se pokoušel myšlení propagovat s odůvodněním, že o něj vlastně nikdo nestojí. Považuji to za nesmírně nebezpečné. Nepřátelé myšlení se totiž učí a dokonce cvičí i jistý typ myšlení.
Ať se podíváte na biblické specialisty, kreacionisty, jehovisty, mormony, islámské učence, homeopaty, astrology, scientology nebo třeba wiccany, musíte vidět, že vkládají poměrně velké množství času a úsilí právě do učení.
„Tajné“ písmo, kterému se učí stoupenci kultu Wicca
Bez ohledu na to, co si jinak myslím o „předmětech“ jejich učení, nemohu přehlédnout tu obrovskou vůli a zanícení. Nezřídka jde o alternativní systémy jen o něco málo méně složité, nebo i složitější, než systémy vědy.
Například „andělská zoologie“ římskokatolické církve obsahuje devět andělských kůrů rozdělených vždy po trojicích. V té první hledejte Serafíny, Cherubíny a Trůny, druhou Panstva, Síly a Mocnosti a třetí Knížectva, Archandělé a Andělé v pravém slova smyslu.
Devět andělských kůrů na obraze Francesca Botticintiho (15 stol.)
Andělé se přitom v těchto kategoriích liší i fyzicky, například počtem křídel, nebo celkovým vzhledem. Velmi pěkně se z této představy střílel už Anatole France ve Vzpouře andělů. Přesto se dodnes, dokonce s obnoveným zájmem angelologie rozvíjí.
Podobně když se podíváte na astrologii, zároveň si musíte uvědomit, že spolu s nedokazatelným tvrzením o působení planet na lidi, je v ní také kus velké matematické práce. Ano astrologové jsou jedni z mála lidí, kteří vědí co je to retrográdní pohyb planet, sklon ekliptiky nebo nadir. Je to opravdová věda ve službách pavědy.
Tohle sestavit a „vysvětlit“ žádá už také určité úsilí.
Podobné poměrně náročné kusy vzdělání byste našli ve všech pavědách a náboženských učeních. O tom jak náročné je třeba studium reiki, bachových esencí nebo esoteriky asi není třeba pochybovat. Homeopaté mají dokonce cosi jako homeopatickou fakultu. To co je ale důležité je, že se je lidé učí dobrovolně a často rádi, bez ohledu na nutné úsilí.
Naštěstí má omyl v Bachových esencích stejný efekt, jako použití „správné“ esence – nic.
Že by tedy dělaly lidem obtíže jen praktické dovednosti? Že by bolelo jen logické myšlení a užitečné učení? Jsem naprosto přesvědčen, že ne. Problém s učením a používáním rozumu není v učení ani v rozumu samotném, ale ve způsobu, kterým je takové učení prováděno.
Nemohu si v té souvislosti nevzpomenout na příspěvek Jany Nováčkové, psycholožky, lektorky Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání a autorky knihy Mýty ve vzdělávání na TEDx Praha.
Když už chceme používat rozum, měli bychom jej používat také při samotném učení toho, JAK rozum používat. Jinak se zcela samozřejmě naše snaha musí minout účinkem.
Přitom nejde o poznatek nijak nový. Už ve starověku se snažili lidé dostat vědomosti do hlavy co nejpříjemnějším způsobem a proto byly naučné texty často i veršovány.
Ostatně, proč se uchylovat až do starověku. Přednáška Filipa Tvrdého na Atheoconu 2013, kterou jsem záměrně zmiňoval v jednou z předchozích příspěvků měla nejen faktografickou hodnotu, ale i dramatickou stavbu.
Nenabízet takové dobrovolné a příjemné učení by mohlo být to vůbec nejhorší, co bychom mohli udělat, protože ani náboženské třídy a školy ani homeopatické či scientologické univerzity své žáky prostě učit nepřestanou.
Navíc se čím dále, tím více ukazuje, že se studenti takových škol a kurzů necvičí jen v oficiálních oborech. Mnoho z nich, včetně Tomáše Halíka, Miloslava Vlka či Jaroslava Duky, zneužívá logické klamy s jistotou protřelého politika, což vyvolává podezření, že se i tato dovednost nějakým způsobem cvičí, možná ne jako oficiální předmět, ale ve vzájemných diskusích jistě.
Nenabízet v takové situaci lidem a zvláště studentům alternativu (ano už jsme to dotáhli tak daleko, že je rozum „alternativou“) by bylo neodpustitelné.
Na závěr se ještě zmíním o jedné pověře, totiž o té, „že se to všechno samo stejně nějak udělá“. Tady nemluvíme o mechanismu který by absolutně fungoval mimo nás a bez nás. Jde o společnost a my jsme její součástí, jsme jeden z proudů, který ji tvoří. Pokud my nebudeme dělat nic, pak někdo jiný ano.