Psychotropní látky: Ayahuasca, lysohlávky a peyotl (díl 2.)

autor: Foxy

předchozí díl: Psychotropní látky: To co ukazuje boha uvnitř (díl 1.)

Ayahuasca

Kečuánsky aja´waska neboli “liána duše”, “liána mrtvých” je název pro psychoaktivní odvar nebo nálev připravovaný z rostliny Banisteriopsis caapi, liány z amazonských pralesů. Je nazývána také yagé, caapi, daime nebo natem. Její pití má farmakologické účinky a je užívána pro šamanistické, lidově léčitelské a náboženské účely. Západní etnobiologové zaznamenali 200-300 odrůd užívaných v různých nápojích nazývaných ayahuascou.

Vaření ayahuascy

Vaření ayahuascy / zdroj: Wikipedia, Awkipuma

Ayahuasca je připravována z Banisteriopsis caapi s přídavkem listů mnoha rostlin, především Psychotria viridis a Dyplopterys cabrerana. Její účinky jsou způsobeny synergickým působením inhibitorů monoaminooxidasy (I MAO), tedy alkaloidy harmalin, harmin a tetrahydroharmin a halucinogeního dimethyltryptaminu (DMT) a v menším množství i dalších možných látek, jako 5-methoxy-DMT a bufoteninu, nebo i tropanovými alkaloidy z dalších přidaných rostlin.

Synergický účinek DMT a IMAO na mysl je drtivě mohutný. Subjektivně je variantou prožitku blízké smrti a obvyklé jsou zde i mimotělní prožitky. Amazonští Indiáni tvrdí, že ayahuascu stvořili bohové aby umožnili člověku opouštět vězení jeho těla a iluzorního světa, ve kterém je nucen žít. Obecně lze přitom říci, že rituál spjatý s nápojem ayahuascy nese takovou podobu, jakou mu jeho průvodce (šaman, curandero) vtiskne. Velmi tu záleží na tom, čemu se říká set a setting. Právě to zásadně ovlivní celkový průběh ayahuascového výletu za hranu vědomí.

Lysohlávka mexická

Lysohlávka mexická je druhem psychedelické houby. Byl to první druh, z něhož byl Albertem Hofmannem izolovány aktivní látky psilocybin a psilocin. Aktivní látky obsahují plodnice i sklerocia.

Lysohlávka mexická / zdroj: Wikipedia, Alan Rockefeller

Lysohlávka mexická / zdroj: Wikipedia, Alan Rockefeller

Rituální užívání lysohlávky mexické bylo blízké původním obyvatelům střední Ameriky. Aztékové ji nazývali teonanácatl, tedy tělo bohů. Po dobytí Mexika však vítězní křesťané, kteří užití teonanácatlu považovali za obcování s ďáblem, začali s tvrdou a nesmlouvavou represí proti houbovému kultu. Ten se musel stáhnout do přísné ilegality a houby se užívaly nadále pouze tajně. Dlouhou dobu bylo rituální užívání hub za zcela vymýcené nebo dokonce nikdy neexistující.

Teprve roku 1957 R. G. Wasson publikoval článek o užívání lysohlávky mexické u zapadlých indiánských kmenů. Následně z lysohlávky mexické Albert Hofmann izoloval hlavní účinné látky, což vedlo k masovějšímu využití účinných látek lysohlávek v psychiatrii psychologii a zároveň užívání “houbiček” jako psychedelické drogy. Brzy na to však v protidrogovém běsnění byly všechny tyto houby i látky z nich izolované opět zakázány. Marně.

Dnes se lysohlávky pro potěchu všemožných psychonautů nejen hojně sbírají, ale i pěstují. Jediné, co válka proti drogám dosáhla, bylo zbrzdění seriózního vědeckého výzkumu – cui prodest?

Peyotl

Peyotl je název pro kaktus, který roste v severní části Mexika a jihozápadě Texasu. Je nejstarším halucinogenem Ameriky. Peyotl má svůj domov v Texasu a severním Mexiku v extrémně suchých a kamenitých pouštních podmínkách.

Peyotl / zdroj: Wikipedia, Frank Vincentz

Peyote byl v rituálním kontextu používán po tisíce let / zdroj: Wikipedia, Frank Vincentz

Dnes je peyotl jednoznačně spojován s druhem Lophophora williamsi (Lem.) Coult., starší název je Anhalonium Lewinii neboli Ježunka Williamsova. Kaktusy, známé též jako meskalové knoflíky“, obsahují kromě dalších třiceti alkaloidů halucinogenní mescalin (až 0,58 %), který navozuje pocity tělesné a duševní pohody provázené pestrobarevnými “fraktálovými” vidinami. S prohlubováním intoxikace dochází k deformacím tvarů okolních předmětů i osob, předměty se “tváří” a projevují se mimikou. Častý je posun pozornosti od vnějších stimulů k introspekci a meditaci. Může pak dojít i k “rozpolcení osobnosti”, kdy sám sebe se ptám a druhou částí sebe sama si odpovídám. Taková zpověď může snadno odhalit i “bahno na dně duše” a vyústit v to, čemu se říká “bad trip” s depresemi a paranoiou. Je na šamanovi, aby pak bad trip uvedl na správnou cestu.

Kult užívání peyotlu je velmi starý. Jeho historie sahá do období kolem roku 700 př. n. l. Samozřejmě i zde dobyvatelští křesťané kult kaktusu rázně vymýtili ohněm i mečem, včetně jakýchkoliv vzpomínek na něj.

Jedním z mála cenných zdrojů tak zůstává zpráva jistého španělského misionáře, který popisuje obřad takto:

„V blízkosti hudebníka seděl zpěvák, jehož úkolem bylo udávat rytmus. Oba měli k ruce pomocníka, který je zastupoval v případě vyčerpání. Nedaleko byla mísa ďábelského kořenu (peyotlu), z jehož nastrouhané dužiny se vymačkává omamná šťáva. Když účastníci pocítí únavu z dlouhé a vyčerpávající slavnosti, opojné šťávy se napijí. Ženy a muži vytvořily velký kruh, zabírající celé, předem připravené prostranství. Jeden po druhém tančili uprostřed kruhu, nebo chodidly udávali rytmus. Uvnitř kruhu byl hudebník spolu s vedoucím zpěvákem, kterého ostatní v jeho nemelodickém předzpěvování následovali. Tanec trval od pěti hodin od večera do sedmi hodin do rána, aniž kdokoliv opustil kruh. Když tanec skončil, všichni, kdo se udrželi na nohou, zůstali stát, většině však vlivem vypitého peyotlu nohy již nesloužily.”

/Zdroj: Richard E. Schultes, Albert Hofman, Rostliny bohů)

Spolu s kolonizací Ameriky se však kult peyotlu změnil. Kaktus, evropskými misionáři označovaný za ďáblův kořen, byl zakázán a jak již bylo řečeno, každý pokus, nebo jen pouhá zmínka o jeho užití byly tvrdě a krutě trestány.

Indiáni se však peyotlové kultury nevzdali. V „pokřesťanštělé” verzi se uchovala dodnes. Indiáni dnes kaktus prohlašují za dar panny Marie. Pokaždé, když jej potkají, tak smeknou klobouk, pokřižují se a pozdraví ho. Věří, že jim kaktus na pozdrav odpovídá.

Indiáni také věří, že jejich verze křesťanství je dokonalejší, než ta evropská. Říkají, že Ježíš kázal chudobu, toleranci a pomoc bližnímu. Ani jedenu z těchto základních hodnot křesťanská církev v historii nedodržovala. Žila v honosných chrámech a její tolerance k jiným náboženstvím se ukázala například v křížových výpravách, nebo při kolonizaci Ameriky, na kterou místní indiáni dodnes nezapomínají.

Jejich oblíbené rčení je, že bílí lidé jdou do kostela a mluví o Ježíši, kdežto oni sedí u ohně a díky peyotlu mluví přímo s Ježíšem.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *