Obrat „hledání Boha“ je zajímavý v tom, že je od základu chybný, nebo přímo lživý. Co to ale vůbec je? Opravdu někdy člověk začne sám od sebe hledat Boha? Myslím, že ne, přesto tento pojem existuje a je zažitý. Věřící se k němu upínají tak silně, že dokonce věří že každý ateista podvědomě, nebo vědomě Boha hledá. To ale rozhodně není pravda.
Člověk, který o sobě řekne „hledám Boha“ je už samozřejmě věřící. Není totiž důvod hledat něco, co neexistuje.
Vznikají pak bláboly jako třeba článek: Ateistka hledá Boha. Nejen, že je to celé nesmysl, protože se ateistka chová jako věřící, dokonce používá jejich terminologii a má jejích hodnotový žebříček, ona se dokonce urputně snaží uvěřit, ale něco jí v tom brání:
Další pokus. Koupila jsem si knížku katolického teologa Tomáše Halíka Divadlo pro anděly aneb Život jako náboženský experiment a svitla mi naděje, že by to snad šlo. Abyste mi rozuměli, potřebovala jsem, aby mi někdo odpověděl na dvě základní otázky:
- Můžu se k Bohu dopracovat, přestože mi nebyl dán dar víry?
- Lze k němu dospět i cestou logiky a vůle?
V knížce říká Tomáš Halík nevěřícím přátelům-hledačům toto: „Chovejte se tak, jako byste věřili, dělejte to, co dělají věřící (ano, choďte na mši, čichejte vůni kadidla) a postupně zjistíte, že vlastně věříte – přibližně toto radí Pascal svým nevěřícím přátelům. Tato často vysmívaná rada ve skutečnosti prozrazuje Pascalův hluboký psychologický vhled. Praxe a životní zkušenost je prvotní, intelektuální reflexe následuje.“
Pokrytectví, které je přebito ještě větším pokrytectvím. Když převedu Halíkovu radu do úrovně psychologie, zněla by: „Předstírejte tak dlouho, až vaše vědomí přestane klást odpor.“ To by ovšem nebylo žádné „hledání Boha“, ale normální autosugesce.
Podobně i většina otázek, které nabízí článek na Víra.cz:Otázky a odpovědi je konstruována zpětně a nemají s živými ateisty moc společného. Rozhodně se asi nikdy nestalo, že by nějaký ateista řekl:
Co mám dělat, abych byl spasen?
Existuje bůh? Jak mám uvěřit v Boha?
Jak věřit?
Již několik měsíců cítím velkou potřebu víry, ačkoli jsem byla dosud zarytý ateista.
Ráda bych věřila…
Hledám Boha, ale existuje vůbec?
Jak přijmout spásu a odpuštění skrze Ježíše?
Jak se můžu obrátit? Bojím se konce světa
Všechny tyto otázky jsou především ukázkou toho jak věřící nejsou schopni pochopit, že pro někoho prostě není jejich náboženství zajímavé.
Co tedy ale vlastně lidé hledají, když o nich věřící tvrdí, že „hledají Boha“?
Ten stav je poměrně známý a týká se přechodových a často tragických životních období – puberty, smrti blízkých, očekávání vlastní smrti. Věřící to vědí a často vyhrožují: Počkej na smrtelný posteli, to obrátíš!
Vzhledem k tomu, že tahle věštba nevychází tak často, jak by si přáli, občas alespoň vyrábějí fámy o tom že tamten a tamten člověk známý ateista (Einstein, Darwin) na smrtelné posteli volali Boha nebo se modlili. Ze stejného důvodu chtějí mít v současnosti známí ateisté u smrtelné postele svědky, kteří by mohli dosvědčit, že svůj život neprožili v přetvářce.
To všechno ale nic nemění na tom, že se snaha věřících konvertovat lidi na nějakou víru soustřeďuje nejsilněji právě na tato citlivá období. V tom směru náboženství hodně připomínají viry. Právě proto věřící používají (i nevědomě) obrat „hledání Boha“ i když se ve skutečnosti o žádné hledání Boha nejedná. Tímto obratem jen podsouvají lidem „co“ mají hledat.
Pokud neproběhla indoktrinace už v dětství, bývá pro „obrácení na víru“ úplně nejzajímavější období puberty a adolescence.
Je to doba neskutečně tvrdá, plná prudkých a hlubokých depresí, zvratů, pocitů zavržení, chyb i touhy po lásce. A je to také doba, kdy si nejvíce uvědomujeme, že jsme smrtelní. Právě pubescenti a adolescenti myslí na smrt vůbec nejčastěji. V onen čas, přirozeně dochází ke generační vzpouře a také hledání nového vztahu ke světu.
Ten by samozřejmě nemusel být nutně náboženský, natož monoteistický, ale monoteistická náboženství mají pro tuhle příležitost zvláštní vybavení – jejich Bůh je zároveň stvořitelem světa a miluje „právě tebe“, tedy jeho údajná láska je adresná.
To je hodně silná káva, myslet si že jsem milován stvořitelem světa!
Pubescenti a adolescenti bývají pro náboženství žádoucí ještě z jiného důvodu – často totiž velmi úspěšně šíří víru mezi vrstevníky. Dělají to mnohem efektivněji, než například lidé konvertovaní v době krize středního věku nebo ve stáří.
Vzhledem k tomu, že žijeme v době, která sekulární filosofii příliš nepřeje, je cesta k náboženství nejen nesmírně snadná, ale zároveň i oplocená.