Jsou otázky, na které jsme si navykli dívat se jako na něco hluboce filosofického. Většinou zní:
Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kam směřujeme? Jaký je smysl života?
Opakujeme je tak často, že úplně ztratily jakýkoli smysl. Kdysi ale nějaký smysl měly a to smysl velmi důležitý.
Na první tři otázky lidé zpravidla odpovídali (často i bez vyzvání) při příchodu do města nebo při představování se společnosti.
Zajímavé je, co vlastně říkali. Na otázku „Kdo jsi?“ totiž odpovídali v podstatě svým umístěním v genealogii, tedy například: Jsem Jorek syn Haralda Kováře a Kunhuty Krásnovlasé, vnuk Erika Válečníka… atd podle toho, zda šlo o společnost patrilineární nebo martilineární. Kým člověk je tedy odpovídalo jeho místu ve společnosti.
Tahle informace byla důležitá jednak kvůli tomu, aby místní věděli jak se k novému příchozímu mají chovat (je li to šlechtic nebo hadrář) i z důvodů osobní bezpečnosti – ten za nímž stál silný klan nemusel být sám nijak silný, ale přesto si mohl ledacos vynutit.
Ve starověku a středověku se právě z tohoto důvodu často padělaly rodokmeny. Všimněte si v této souvislosti, jak často je zdůrazňováno, že je Ježíš synem Božím. Je to úplně stejná logika.
Otázka „Odkud pocházíme?“ by měla původně stejný význam a tázaný by na ní odpověděl odkazem na rod, který se definoval i nějakým rodovým sídlem (z domu Usherů, ze Schwarzenbergu, z domu Davidova). Namísto toho ale většinou v jednotném čísle zněla „Odkud přicházíš?“ a odpovídalo se na ní opravdu místopisným označením, případně i jménem toho kdo posla vyslal.
Podobně i na otázku „Kam máš namířeno?“ odpovídal člověk názvem cíle své cesty. Čtvrtá otázka „Jaký je smysl života?“ zněla samozřejmě v takové konverzaci také snadněji: Jaký je smysl tvé cesty?
Dobrá, ale jak se z tak obyčejných otázek stalo něco tak magického, že si dnes leckdo myslí, že je jejich zodpovězení zcela mimo dosah vědy? Podle mě je na to odpověď: zobecněním.
Když z jednoho poutníka uděláte v otázce celý kmen nebo i celé lidstvo, začne být i odpověď poněkud rozmlžená a když z cíle jedné cesty uděláte cíl celoživotní pouti, bude také odpověď mnohem těžší. Ale budou pak tyto otázky opravdu nezodpověditelné?
Fanatičtí křesťané, muslimové nebo židé mohou na všechny tyto otázky odpovědět: Bůh. Jsme děti Boží, od Boha přicházíme, k Bohu směřujeme a sloužit Bohu je naším posláním.
Vědec by se asi zeptal, jak daleko má takové zobecnění sahat? Pokud jde o lidstvo jako celek, dává věda docela jasnou odpověď na základě paleontologie a genetiky. Naprosto stejně jako v případě rodových linií určuje umístění člověka v taxonomii, což ve skutečnosti není nic jiného, než genealogie dovedená do monstrózních, celé geologické éry trvajících rozměrů. Právě proto vypadá fylogenetický strom tak, jak vypadá.
Ve vědě určuje to „kdo jsme“ naprosto stejný princip, jako ve starověké společnosti a říká nám několik velmi podstatných věcí: Všichni lidé jsou si navzájem příbuzní a všechen pozemský život je si příbuzný. Jak by řekl Mauglí: „Jsme jedné krve, ty i já.“
Podobně by odpověď vědy na otázku odkud pocházíme jako lidstvo zněla, že jsme všichni děti Afriky z oblasti poblíže jižní části Velké příkopové propadliny.
Biolog by na tutéž otázku odpověděl, že pocházíme (jako všichni tvorové) z oceánu.
Kosmolog by na ještě obecnější úrovni asi řekl, že pocházíme z hvězd. Vodík v našem děle vznikl spolu s tímto vesmírem. Uhlík je vlastně popelem z jader vyhaslých hvězd, železo v naší krvi ukovaly výbuchy supernov. Nejen, že jsme z hvězdného prachu vznikli, v jistém smyslu jím stále jsme.
Na otázku po smyslu života by ale možná mnozí starověcí lidé odmítli vůbec odpovědět, nebo by se cítili i uraženi. Smysl je totiž všemu dáván z vnějšku, proto měli ve starověku smysl života (sloužit svému pánovi) jenom otroci, svobodní lidé jednali podle své vůle.
Svobodného člověka byste se měli správně ptát: Jaká je tvá vůle? (přání). Nevěřili byste jak těžké je najít na tuto otázku odpověď. Záleží totiž na tom, co je v nás, protože právě z toho můžeme odvodit odpověď na otázku: Kam směřujeme? Vidíte a najednou jste od všech těch kosmologií zpátky na začátku tam, kde Sókratés provedl onen velký obrat antické filosofie směrem k člověku i k jeho uznání vlastní nevědomosti.
Chtěl jsem na tomto článku ukázat, že věda dává na základní lidské otázky sice neúplné ale přesto použitelné odpovědi, zatímco náboženství dává na stejné otázky odpovědi unifikované a nepoužitelné.
Proč tomu tak je? Protože náboženství předstírají vědomost, jsou svými příběhy tvořeny a každou nesrovnalost mezi nimi a realitou považují za své ohrožení. Naproti tomu věda uznává svou nevědomost a proto své příběhy hledá. Je to doslova detektivní práce, protože postupuje metodou pracovních hypotéz, důkazů a srovnání.
Tuto metodu získala věda od své stvořitelky filosofie a ona „láska k moudrosti“ v základech všech skutečných věd stále je.