Slávek Černý napsal článek, který nazval Příběh našeho života. Příliš mě tím nepotěšil, protože jsem něco tak klišovitého zatím četl jen od zástupců církví. Protože se nad ním nikdo jiný ani nepozastavil, uvedu, co konkrétně mi na něm vlastně vadí.
Vědci se snaží fenomén náboženství uchopit mnoha způsoby, přesto z obecného hlediska poměrně spektakulárně selhávají. Dodnes není jasné, proč je náboženství univerzálním fenoménem ve všech lidských společnostech. Z evolučního hlediska není jasné, jestli je náboženství spandrelem (vedlejším vývojovým znakem) nebo nějakým způsobem zvyšuje evoluční zdatnost jedinců. Není ani jasné, jestli je náboženství společensky užitečné nebo naopak škodlivé. Stejně se můžeme hádat, jestli je náboženství lidem obecně prospěšné individuálně z psychologického hlediska nebo není.
Spektakulární selhání vědců? Univerzání fenomén? To jsou vcelku zásadní tvrzení, které většinou slýcháme od kněží. Navíc jsou buď nedoložitelná, nebo úplně chybná. I když nevíme, za jakých podmínek může být náboženství výhodné, už známe dobře situace v nichž náboženství (ve své moderní verzi) společnost či jednotlivce ohrožuje. Něco o něm tedy víme.
Víme, že přinejmenším moderní monoteistická náboženství souvisí se špatným zdravotním stavem společnosti, vysokou dětskou úmrtností, kriminalitou, válečnými konflikty, chudobou a vysokým počtem nezletilých matek. Jediné co opravdu nevíme je, jestli je v tomto případě náboženství více symptom nebo příčina.
Tvrzení, že je náboženství univerzálním fenoménem je extrémně sporné. Jednak je jisté, že tímto termínem označujeme vlastně všechny starší světonázory, ať už nějak vyzdvihovaly nekritickou víru či nikoli. K jejich zařazení mezi náboženství stačí zpravidla jakékoli stopy magického myšlení (představa duchů, dálkového magického působení atd).
Takto je mezi náboženství řazen i konfucianismus, taoismus a vlastně všechny čínské filosofické školy, ačkoli jinde jsou chápány jako filosofie. Podobné je to i s filosoficko-náboženskými směry Indie.
Dokonce i vysvětlování “náboženství” Siuxů je při srovnání s naším chápáním náboženství poněkud v rozporu. Termín Wakan Tanka je zpravidla překládán jako Velký Duch ve významu Bůh, jenže jeho význam je Velké tajemství. Siuxská spiritualita se vlastně vztahuje k neznámu, ne k nějaké konkrétní fiktivní postavě. (Ostatně podobně jako mnohé šamanistické směry.)
Magické myšlení je ale i v moderní společnosti považováno za nedostatečné pro zařazení nějakého názoru do kategorie náboženství. Jinak bychom totiž astrology, homeopaty, numerology a chiromanty museli považovat za kněží těchto kultů.
Ostatně už ve starověku existovali ateisté moderního typu (tj skutečně nevěřící v žádného boha) a vzhledem k tomu, že neznáme ani dostatečně reprezentativní zlomek světonázorů zaniklých kultur, nemůžeme jim podsouvat náboženství jen proto, že to předpokládáme.
Velmi sporná je existence náboženství i u některých kmenů v Amazonii. Známý je například případ kmene Pirahã, který v podstatě konvertoval misionáře Daniela Leonarda Everetta na ateistu.
Ani další tvrzení není lepší:
Stejně se můžeme hádat, jestli je náboženství lidem obecně prospěšné individuálně z psychologického hlediska nebo není. V tomto článku se pokusím poodhalit roušku tajemství, proč vůbec něco jako náboženství existuje a proč je dnes pro lidi nenahraditelné.
Ano, hádat se můžeme o jakémkoli nesmyslu, ale právě toto může být (a je) předmětem zkoumání, které právě nevypadá pro náboženství nijak příznivě. Hlavním důvodem, proč tyto spory tak dlouho trvají je ignorování ověřených výsledků, vyzdvihování “výzkumů” placených církvemi a přehnaná korektnost k náboženstvím.
Tvrzení, že je náboženství nenahraditelné je nesmysl. Pokud může být monoteistické náboženství nahrazeno třeba buddhismem či taoismem, může být také nahrazeno jakýmkoli neteistickým světonázorem.
Důvodem, proč je pro nás náboženství tak těžko uchopitelné, je obrovská rozmanitost náboženských forem, mezi kterými se těžko hledají jednotící prvky. Třeba jen v rámci křesťanství existuje bezpočet přístupů a dá se snad prohlásit, že co věřící, to individuální víra v nadpřirozeno.
Obrovská rozmanitost? A není to vlastně jinak? Nemohlo by to být třeba tak, jak jsem už nastínil výše, že je prostě pod náboženství zahrnován jakýkoli starý světonázor? Není prostě pravděpodobnější že jsme ostatním kulturám přisoudili náboženství na základě jednoduchého principu “podle sebe soudím tebe”?
Jediný způsob, jak by se pak dalo při současné “šíři” definovat náboženství je:
Náboženství je to, co se obecně vydává za pravdu, ale pravdou není.
Čím se náboženství takové definice liší od lži nebo propagandy?
Pokud nemáme pro náboženství jako fenomén definici (Nebo už máme?), která by jej vůbec nějak vymezovala (když už ne dostatečně popisovala), nelze s ním samozřejmě ani nijak dostatečně vědecky nakládat.Úvod Slávkova článku tedy ztrácí smysl.
Slávek dál pokračuje ve vysvětlování, že je náboženství vlastně možná spíše klamem narativity snažícím se vnutit dějinám podobu příběhu. V tom bych s ním ani nijak moc nepolemizoval, až na to, že určitě není tím prvním “objevitelem”, takže článek vcelku (vzhledem k jeho úvodu) vyznívá tak, že přehlíží geniální mozky celého světa, aby mohl předložit “svůj” objev, který už ale dávno udělali jiní.
Mýty rozhodně jsou výsledkem narativního klamu, který vytvořil zdánlivě klíčový příběh z nedostatečných informací. Ostatně totéž známe i v moderní době – totéž se opakovalo při vzniku náboženství Bahá´í i všech diktátorských verzí komunistické ideologie.
Mýtus ale není to jediné, z čeho se náboženství skládá. Jeho součástí je také ovládání davu, legitimizace moci, soubor rituálů, zvyků, sociálních, právních a morálních pravidel (bez ohledu na to jaká jsou).
To je také důvod, proč může konkrétní náboženství “přežít” i stav, kdy na původní mýty už v podstatě nikdo opravdu nevěří a kdy se stává “svatým pokrytectvím”. K takovému stavu dochází v každé vyspělejší společnosti už od starověku.
Lidé však mají tendenci “své” mýty zachraňovat a proto dochází k reinterpretacím mýtů, které je umožňují recyklovat a vytvořit zdánlivou kulturní kontinuitu. Ve skutečnosti už nejde o původní mýtus, ale o variaci na starší téma.
Hlavní motivací k reinterpretaci je vždy klam utopených nákladů, též zvaný klam ztracených investic. Lidé se prostě snaží přesvědčit sami sebe, že nejednali nesmyslně ani oni sami, ani jejich předkové. Tou investicí je tedy v tomto případě vlastní život a nejlepším vyjádřením pocitu o který věřící bojují jsou slova: “Nežil jsem ve lži”. Přičemž samo toto prohlášení je samozřejmě lež.