Pojem kognitivní bias se pomalu dostává ze slovníků vědců a filosofů do běžné mluvy, jenže málokdo ví co znamená. V zásadě to znamená slovo bias cosi jako odchylka, chyba nebo nepřesnost, jenže zdaleka ne každá nepřesnost nebo chyba je hned kognitivní bias.
Pokud si spletete Frantu s Fandou, nebo napíšete 1+3=6 také to není ono a to že na pravítku nestrefíte přesně 104,741 mm také není kognitivní bias.
Kognitivní bias je podstatou předsudků a stereotypního myšlení, je nemocí novinářů, principem pověr, přirozeností ekonomů, teologů, misogynů a náboženských fanatiků. Většina argumentačních klamů může být biasy, pokud jsou však použity vědomě, nejde o bias, ale o podvod.
U kognitivního biasu je totiž podstatné, že si jej člověk neuvědomuje a že nejde o okamžitou chybu ale výsledek chybného myšlenkového procesu, při němž výzkumník z nějakého vnitřního nevědomého důvodu předpokládá nebo naopak odmítá nějaký výsledek a své pozorování proto interpretuje zaujatě.
Kognitivní biasy mají pěknou řádkou forem – konfirmační bias, základní atribuční chyba, zkreslení sloužící sobě, belief bias…byl by to pořádně dlouhý seznam. (Celý výčet a výklad zde nechávám na lidech, kteří se jimi více zabývají.)
V náboženství najdeme snad všechny typy, při rozhovorech s věřícími ale převládají právě konfirmační biasy, tedy přičítání významně většího významu situacím a jevům, které jeho tvrzení podporují, než těm, která jsou s ním v rozporu. Pravda, dopouští se jich i druhá (naše) strana.
K tomuto typu biasů patří oblíbené vzájemné trumfování diktátory, tedy hádka o to, zda více lidí zabili diktátoři-věřící nebo diktátoři-ateisté. Věřící samozřejmě předpokládají, že víra dělá člověka dobrým a proto by nejraději všechny diktátory vnutili ateistům. Trochu podobně to vypadá z druhé strany.
Nicméně všichni krvaví diktátoři dělali to, co dělali hlavně proto, že měli opravdu podivné osobnosti. Za neohrozitelnou pozici však vděčili slepé víře, kterou budili v ostatních lidech. Nejde tedy o to, komu podstrčit to či ono politické monstrum, ale o to co způsobilo, že mohlo vládnout.
Další typický konfirmační bias je „boží pomoc“, tedy stav, kdy člověk přičítá nějakou změnu k lepšímu přímo božímu zásahu nebo účinku modlitby, změnu k horšímu však stejnému původci nepřisuzuje. Projevuje se při něm jev, kterému se říká iluzorní korelace, tedy „nalézání“ vztahu mezi jevy či situacemi, který ve skutečnosti neexistuje.
Mimochodem je to iluze shodná s vírou v horoskopy, numerologii nebo věštění pomocí vykládání karet a našli bychom ji i za „nacházením“ světců na plesnivé podlaze a Ježíše na toastech.
Vědy jsou ke kognitivním biasům náchylné různou měrou. Například geometrie je vůči nim téměř odolná, naopak sociální vědy, ekonomie, etologie, ekologie či klimatologie, tedy vědy s velmi vysokým množstvím sledovaných parametrů, k nim mívají velký sklon.
Zatímco ve vědě se snažíme biasy odhalovat, náboženství jde přesně proti téhle tendenci. Není divu, většina náboženství se ve své podstatě z biasů skládá.
Samotná idea všeovládající bytosti je kognitivní bias. Každý příliš lidsky vypadající vrhač blesků vznikl proto, že si jej jeho autor podvědomě přál takto vidět, každý stvořitel světa, válečný, kmenový nebo vegetativní bůh je takový právě proto. Proto se polidštěným bohům vysmíval už Xenofanés z Kolofonu:
Kdyby však voli, koně, lvi měli ruce
kdyby mohli rukama kreslit a dovršovat díla jako lidé;
pak koně koním a voli zase volům podobné
tak kreslili by podoby bohů a tvořili těla taková,
jako (každí) právě sami mají postavu.
Ovšem i křesťanský bůh, je lidský až příliš, dokonce i tehdy, když si jej křesťané nepředstavují, má stále lidskou povahu. Antropomorfizace jevů i antropomorfizace světa je prostě cosi přirozeného, což rozhodně zároveň neznamená, že by to bylo správné. Vrcholnou aplikací takového biasu je antropický princip, čili představa že svět vznikl právě tak, abychom tu mohli žít my, který tak krásně paroduje profesor Panglos ve Voltairově Candidovi:
„Je dokázáno,“ říkával (Panglos), „že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak než tak, jak to uspořádáno je. A jelikož všecko bylo stvořeno za nějakým účelem, musí mít všecko účel ten nejlepší. Jen si všimněte: nosy byly zřejmě stvořeny tak, abychom na nich mohli nosit brýle. A hle, zde je důvod, proč máme brýle. Nohy jsou dole zahnuté proto, abychom na nich mohli nosit boty. Proto máme boty. Kamení bylo stvořeno proto, abychom je otesávali a stavěli z něj zámky. A jelikož největší baron v kraji musí nejlíp bydlet, má náš milostpán nejhezčí zámek. Vepři byli stvořeni k tomu, abychom je jedli. Jíme tedy vepřové celý rok. Z toho vyvozuji, že lidé, kteří razili názor: všecko je dobré, neřekli nic jiného než hloupost, poněvadž měli prohlašovat, že všecko na světě je nejlepší.“
Kognitivním biasem je vize spravedlivého světa i křesťanská interpretace historie (jež za vším vidí Boha), komunistická historie (která za vším vidí třídní boj) , víra ve víru i přesvědčení o užitečnosti církví.
I když jsou náboženství biasy napěchována, v principu sama skutečnými biasy nejsou, v pravém smyslu toho slova a lidé se dopouštějí i z jiných než náboženských důvodů a budou se dopouštět kognitivních biasů i když nebudou věřícími. Náboženství ale vytvářejí prostředí náboženských společností, které kognitivní biasy pěstuje, kumuluje, chrání, kodifikuje a zneužívá.
Prostředí v církvích často až podezřele připomíná osm hlavních znaků syndromu skupinového myšlení (groupthing – skupinová hloupost):
- Iluze nezranitelnosti
- Nepochybná víra ve vysokou morálku skupiny
- Racionalizace, kolektivní (zpětné) odůvodnění rozhodnutí skupiny
- Sdílené stereotypy, zvláště pohledy na oponenty
- autocenzura; členové si odpírají kritiku, neprotestují, protože se všichni tváří, že souhlasí
- Iluze jednomyslnosti (falešná shoda), to že nikdo neodporuje podporuje rozhodnutí skupiny
- Směrovaný tlak na disidenty (heretiky), aby se přizpůsobili
- Cenzura – členové chrání skupinu před negativními informacemi
Dokonce i prezentovaná stanoviska církví vykazují základní znaky rozhodnutí přijatých pod vlivem groupthinku.
- Neúplný přehled alternativ
- Neúplný přehled cílů
- Opomenutí prozkoumat rizika přednostního výběru
- Opomenutí znovu hodnotit zpočátku zamítnuté alternativy
- Slabé vyhledávání informací
- Výběrová zaujatost ve zpracování dostupných informací
- Opomenutí přijít na náhradní plány
Představuji si, že se do tohoto stavu dopracovalo náboženství takto:
Kdysi komplex poznatků, rituálních i skutečně použitelných technik, který dnes nazýváme náboženstvím, sloužil jako zásobárna kmenového vědění, ale zároveň také jako prostředek boje o moc. Tím byl v náboženství upřednostněn prvek autority před pravdivostí.
Proto časem vznikl protipól náboženství (alternativní učení) – filosofie, který dával přednost pravdě a rozumu před autoritami. Tohle rozdělení časem přefiltrovalo ověřitelné poznatky do sféry vědy a nekritizovatelné chyby a iluze do sféry náboženství.
Pokud je to tak (a zkušenosti s komunistickou stranou napovídají, že by to tak být mohlo), znamenalo by to, že se naprosto stejně začne chovat jakákoli skupina, která dá přednost úctě k autoritám před fakty. Takový postoj je typický nejen pro náboženské skupiny, ale i pro management velkých podniků, státní instituce a politické strany. Pravda, většina z nich na to neměla dva tisíce let.
Znamená to, že budeme potřebovat něco mnohem víc než jen porazit jednu iluzi o neviditelném božstvu. Budeme potřebovat naučit lidi myslet tak, aby byli vždy připraveni kritizovat, odhalovat biasy, analyzovat a překonávat stereotypy, jinými slovy myslet otevřeně.