Jednoduché myšlenky

Obdivuji lidi, kteří dokáží podstatnou myšlenku vyjádřit prostou větou. Vlastně často vůbec nejsou jednoduché, ale jen precizně vyjádřené, jenže pak občas nastává problém s lidmi, kteří je bez určitého kontextu sice nechápu, ale používají. Trochu právě z tohoto důvodu a také trochu proto, abych ukázal, že se nad některými větami prostě máme zamýšlet a nikoli je jen vykřikovat v diskusích.

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
Tenhle citát Johna Stuarta Millla byl paradoxně oblíbený u Fabiánské společnosti, hippies i u yuppies a zastánců volného trhu. Proto jsou jeho výklady často protichůdné.  Vychází však z utilitaristického myšlení a proto rozhodně neznamená že „svoboda otroka končí tam, kde začíná svoboda jeho pána“. Říká něco naprosto jiného. Totiž že na svobodu máme všichni stejné právo. V lidské společnosti je spousta přirozené nerovnosti, od mentálních a fyzických dispozic, přes získané možnosti až po nevím co. Svoboda je ale založená na společenské smlouvě.

Pokud ustavujeme nějakou svobodu, například svobodu pohybu, tak musí stejně platit pro všechny, kteří ji takto uznávají. Na svobodě má být tedy omezen jen ten, kdo svým chováním omezuje svobodu ostatních více, než oni omezují jeho svobodu, tedy ten kdo ustavenou svobodu neuznává.(Například otrokář nebo náboženský fundamentalista má být omezen na svobodě, protože ostatním svobodu upírá.)

V našem případě to znamená že věřící mají stejné právo věřit jako ateisté nevěřit a žádná z možností nemá mít před ostatními výhody  – proto jakýkoli názor opírající se o náboženství může a má být vystaven kritice stejně jako jakýkoli jiný (agnostický, ateistický).

Víra by sice neměla člověka znevýhodňovat, ale také by jej neměla zvýhodňovat před zákonem, protože tím získává jedinec více svobody na úkor jiných.

Svoboda vyznání je právem nevěřit.
Lidé nejsou zpravidla stíhání, pronásledováni a vražděni proto, že něčemu věří, ale proto že v určité vyznání nevěří. Svoboda vyznání znamená právo nevěřit jakémukoli světonázoru a nebýt za to trestán či znevýhodňován.

Ateismus není zločin.
Navazuje tematicky na předchozí. V mnoha muslimských zemích, jsou ateisté trestáni (často vězením nebo smrtí) za to že jsou ateisty. Ale i v mnohých křesťanských zemích jsou tradičně znevýhodněni. Kromě náboženské víry neexistuje žádný důvod, proč ateismus trestat.

S trestností ateismu je ale ještě jeden problém, na který by nikdo nikdy neměl zapomínat:

Víra člověku nedává odpovědi, jen ho naučí přestat klást otázky.
Jde o argument proti „bohu mezer“, tedy té verzi, která za každým neznámem hned vidí Boha. Nenašli jste přechodný článek protože všechno stvořil Bůh. Co bylo před Velkým třeskem? Velký pyrotechnik Bůh připravoval nálože. Nevíme jak vznikl bakteriální bičík? Samozřejmě, protože ho vynalezl a smontoval Bůh! Univerzální odpověď „všechno, čemu nerozumím udělal Bůh“ nikdy odpovědí není, stejně jako univerzální lék ve skutečnosti není žádným lékem.

Myšlenka nezíská na pravdě tím, že získá stoupence.
Každý světonázor má tendenci k šíření, počtem stoupenců ale nelze dokazovat, že je něco správné. I několik milionů lidí může udělat stejnou hloupost (například schvalovat vstup do války). Zastávat správnou věc je výhoda pro toho, kdo ji zastává, ne pro myšlenku samotnou.

Dva tisíce let stará lež zůstává lží.
Obdoba předchozího. Stářím myšlenky nelze dokazovat její pravdivost. Vlastně to bývá spíše naopak – staré myšlenky musejí být podrobovány zkoumání a občas také zamítnuty.

Lidé si jen zřídka (pokud vůbec) vymyslí boha lepšího, než jsou sami. Většina bohů má morálku a vychování rozmazleného děcka.
Velmi trefný citát od Roberta A. Heinleina upozorňuje na základní problém, který měli s bohy volnomyšlenkáři všech kultur – tím že je náboženství konzervativní, mívají bohové mnoho vlastností, které vlastně považujeme za špatné. Typičtí bohové (včetně Jehovy) jsou podle „svatých knih“ násilničtí, hádaví, xenofobní, vzteklí, mstiví, egoističtí, narcističtí, sadističtí, zlomyslní…a našlo by se toho ještě hodně. Zkrátka nejsou vůbec vzorem toho, co si představujeme jako vznešené a dobré.

Naopak za zločiny bývá údajně bohy považováno jednání, které zpravidla nijak zvlášť opovrženíhodné není (například nepřinášení obětí, nošení mužských nebo naopak ženských šatů, jedení ryb bez ploutví či vepřového, nevěření nebo sbírání dřeva v sobotu).

V podstatě se navzájem zabíjíte proto, abyste viděli, kdo má lepšího imaginárního přítele.
Argument proti náboženským válkám od Richarda Jeni.  Je to ale ještě zajímavější. Vzhledem k tomu že se věřící snaží „opírat“ o svou víru v Boha v krizových situacích, stává se Bůh vlastně psychologickou zbraní. O úloze křesťanského boha ve válkách i o použití jiných bohů stejným způsobem se mluví poměrně málo.

Přitom je to jedna z nejvýznamnějších funkcí církví – vyjednat magickou ochranu pro vlastní válečníky a udržovat bojovou připravenost mužstva. I dnes se zbraně světí (včetně bomb) a armády mají své vojenské kaplany.

Když chcete aby dobří lidé páchali zlo, potřebujete náboženství.
Zkrácená verze výroku Stevena Weinberga: „Náboženství je urážkou lidské důstojnosti. Bez něho budou dobří lidé konat dobré a zlí lidé zase zlé. Ale aby dobří lidé páchali zlo – k tomu je třeba náboženství.“

Náboženství je silný motivační mechanismus s potlačenou zpětnou vazbou. Díky tomu je možné přimět lidi, aby dělali věci, které jsou v rozporu s tím jak by jednali sami a schvalovali jednání, které by za jiných okolností pro ně bylo nemyslitelné.

Když porozumíš tomu, proč odmítáš ostatní bohy, pochopíš, proč já odmítám tvého.
Zkrácená verze výroku Stephena F. Robertse: Tvrdím, že jsme oba ateisté. Já jen věřím v méně bohů než ty. Když porozumíš tomu, proč odmítáš ostatní možné bohy, pochopíš, proč já odmítám toho tvého.
Všimli jste si že věřící často velmi dobře argumentují proti jiným náboženstvím, ale vyhýbají se tomu, aby použili stejné argumenty při ověření pravosti své vlastní víry?

Nazývat ateismus náboženstvím je jako nazývat pleš barvou vlasů. Citát Dona Hirschberga ukazuje problém stejného chápání přijetí idey a jejího odmítnutí. Ateisté jsou skupinou, kterou definovali věřící na základě toho že nevěří v jejich boha/bohy. Víra ale potřebuje nějaký základ k němuž se upíná, zatímco nevěřit můžete (musíte) i tvrzení, které jste nikdy neslyšeli. To že nevěřící nemají boha nelze interpretovat jako jednu konkrétní „víru v nevíru“, protože možných tvrzení, jimž lze nevěřit, je nekonečné množství. Kromě víry či nevíry v Boha se ale podle žádných dalších tvrzení takto lidé nerozdělují.

Všichni jsme ateisté ohledně většiny bohů, my jen jdeme o jednoho boha dále.
Jde o zkrácenou verzi citátu z knihy Boží blud Richarda Dawkinse:
„Všichni jsme ateisté ohledně většiny bohů, ve které kdy lidstvo věřilo. Někteří z nás jdou jednoduše o jednoho boha dále.“

Ateismus je původně negativní vymezení vytvářené věřícími určitého náboženství, protože takto označení nevěří právě v jejich boha. Proto byli za ateisty označováni (a za ateismus trestáni) například ve starověkém Římě křesťané.

To, co může být tvrzeno bez důkazů, může být bez nich také odmítnuto. Christopher Hitchens
V podstatě jde o variantu třetího pravidla dialogu: „Tvrzení bez věcných důkazů nevydávej za argument.“ I když se v něm říká tak prostá věc, totiž to že tvrzení nejsou stejně věrohodná, je často nad lidské síly to vysvětlit.

Slabý je vládce, který potřebuje náboženství k obhajobě své vlády. To říkal Mustafa Kemal Atatürk zakladatel moderního sekulárního Turecka. Málokdy nám dochází, jaká to vlastně byla odvaha, vybudovat z Osmanské říše moderní Turecko a přitom se neopírat o náboženství. Vždyť i většina vládců velkých států, svazů a federací opírá svou moc více o náboženství, než o demokracii, a to včetně vládců Ruska a USA.

Všechny děti se rodí jako ateisté, jsou snad kvůli tomu špatné?
Jeden ze zdrojů stresu v křesťanských církvích, je obava o další osud nepokřtěných dětí. Děti se totiž podle křesťanů rodí špatné! Pokud zemřou nepokřtěné, nedostanou se proto podle křesťanů do nebe, jenže na druhou stranu znamená křest přihlášení k vyznání, které v takovém věku dítě nechápe a později se může stát zdrojem nepříjemných komplikací, protože katolické církevní právo nezná pozbytí členství v katolické církvi. Členství v katolické církvi je založené objektivně kanonickoprávní skutečností přijetí křtu a nelze se jej nijak zbavit. Pro katolickou církev zůstáváte katolíky, i když jste byli pokřtěni bez svého vědomí jako nemluvňata. Je snad řešením oděkřtění fénem rozumu? (Pokud ne, tak to alespoň křesťanským hlasatelům dost leží v žaludku.)

O tom jak jsou chápány děti například v muslimských společnostech svědčí současná kauza Hassana Muneeba Alrávího.

Je bůh ochotný zabránit zlému, ale neschopen toho? Pak je bezmocný.
Je schopen, ale neochotný? Pak je zlomyslný.
Je jak schopný, tak ochotný? Pak odkud se bere zlo?
Není schopný ani ochotný? Tak proč ho nazývat bohem.

Toto vlastně říká postava Epikúra v Humeových Dialozích o přirozeném náboženství. Aby byl bůh bohem musí mít tři božské vlastnosti: být vševědoucí, všemohoucí a dobrý. Tyto tři vlastnosti vylučují existenci zla, jenže zlo existuje…