Podstatná část věřících, ale i nezanedbatelná část ateistů a „něcistů“, věří v kosmickou podstatu spravedlnosti. Tahle víra je mírně řečeno „zvláštní“, přesněji by se snad dalo říci „bizarní“, přesto neobyčejně rozšířená.
V Síni Obou pravd se na peklo nehraje. Když je tvé srdce příliš lehké, tak tě hned na místě sežere Velká Požíračka Amemait.
Je součástí mnoha náboženství už od dob, kdy se objevují první písemné záznamy. Buddhisté mají svého posmrtného soudce Jamu, staří Egypťané svou Síň Obou pravd s váhami na kterých vážili srdce zemřelého a samozřejmě mnozí z těch kteří věřili v reinkarnaci byli přesvědčeni, že cokoli udělají, se jim vrátí v příštím životě.
Vlastně je těch představ kosmické spravedlnosti několik a daly by se rozdělit do dvou skupin. První předpokládá, že existuje nějaký Bůh, který má výkon kosmické spravedlnosti na starosti. Ten pak každému vyměří za to, co musel snášet a naopak co udělal nebo způsobil druhým odměny a tresty buď už na tomto světě, nebo po smrti. (Což křesťanství převzalo ze zoroastrismu včetně obrazu pekla a kotlů se smolou.)
V Bibli je představa posmrtné spravedlnosti extrémně zdůrazněna v Novém zákoně:
L 13,30 Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“
Tyto modely božské spravedlnosti si můžeme představit třeba jako Joba a svatého Františka, případně jako Sisyfa. Jejich problémem je to, že předpokládají, že se s bohem-soudcem dá nějakým způsobem smlouvat. Stačí když se mizera těsně před smrtí „polepší“ a veškeré jeho prohřešky jsou odpuštěny.
Paradoxně mnozí křesťané právě z toho vyvozují podstatu své iluzorní nadřazenosti. Věří že lidem strach z posmrtného trestu brání lidem jednat sobecky či vysloveně zle. Nic ale není tak daleko od pravdy, jako právě tohle přesvědčení.
Lidé totiž fatálně selhávají při posuzování vlastních činů. Tvrzení „nikdy v životě jsem nikomu neublížil“ zaznělo už při takových příležitostech, že by se je lidé měli vůbec bát vyslovit, aby to nebylo považováno za důkaz viny. Hájil se jím Roman Janoušek i Franz Stangl, László Csátary, Hermann Göring nebo Al Capone…
Očekávání spravedlnosti z důvodu „kosmické nevyhnutelnosti“ naopak mnohokrát zabránilo nebo alespoň nebezpečně zpozdilo výkon skutečné spravedlnosti. Svatý Pavel dokonce otrokům radí aby poslouchali své pány „jako Krista“ protože za to budou posmrtně odměněni.
Efezským 6:5-9:
Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný. Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní.
Na křesťanský Poslední soud je předepsané oblečení: žádné
Druhý model předpokládá, že „něco“ nad námi (což je v tomto případě spíše kosmický zákon než nějaká nadpřirozená bytost) způsobí že se nám všechno zlé i všechno dobré nějakým způsobem vrátí. A opět má tato víra dvě verze – jednu pro tento život a druhý pro ten po smrti.
Buddhisté vidí svět trochu jako deskovou hru, trochu jako „Člověče nezlob se“.
„Spravedlivý svět“ je iluze (kognitivní bias – vidíme svět tak, jak jej chceme vidět) která je v dokonalém rozporu s realitou. Především ale obrací úplně naruby ideu spravedlnosti. Reálná spravedlnost je sociální konstrukt, který vychází právě z poznání, že mimo společnost málokdy dopadají neblahé důsledky jednání na toho kdo je způsobil.
Idea spravedlnosti tento nedostatek napravuje. Jde vlastně o zpětnou vazbu která je nutná k tomu, aby byla společnost funkční. Žádná společnost která má složitější strukturu než kolonie tučňáků bez ní také nedokáže existovat. Zárodky jakéhosi citu pro spravedlnost proto etologové nacházejí u zvířat žijících ve smečkách. Zvláště známí jsou poslední dobou citem pro fair-play šimpanzi.
Co z toho plyne? To že představu spravedlnosti máme v sobě už tak dlouho, že je naprosto přirozené ji cítit jako přírodní zákon, ale ve skutečnosti se na ní nedá spoléhat jako na něco daného, naopak sama potřebuje být chráněna, ale i opravována a zušlechťována, jako všechny společenské ideje.
Chápání spravedlnosti jako něčeho co je ve společnosti aktivně vytvářeno jejími členy vysvětluje, proč je tak důležitá občanská společnost a naopak proč je tak nebezpečné spoléhat na spravedlnost danou „shora“ ať už „od Boha“ nebo od krále či nějaké privilegované skupiny.