Dodnes jsem si myslel, že zákony v České republice navrhuje obvykle vláda, schvaluje parlament a na jejich dodržování dbají policisté a soudy. Všechny tyto instituce jsou zbytečné, když se do věci vloží dlouholetá zasloužilá úřednice ministerstva vnitra JUDr. Zdeňka Tomášová,CSc, vedoucí oddělení občanských průkazů a cestovních dokladů.
Ta nedávno vydala zamítavé stanovisko, k požadavku Lukáše Novotného, vyfotit se na občanský průkaz s cedníkem na hlavě. Jak jsme již psali, zamítavé stanovisko odůvodnilo ministerstvo vnitra tím, že pastafariánství není v česku registrovanou církví. Nic takového ale žádný zákon nepožaduje. Odpověď na to, proč ministerstvo odmítá plnit své zákonné povinnosti a vydávat občanské průkazy některým lidem, jsme se dozvěděli včera.
Pro Českou pozici Zdeňka Tomášová uvedla pravé důvody toho, proč nepostupuje podle zákona:
Je to věc problematická a je fakt, že toto rozhodnutí řada právníků napadá. … Já se za toto stanovisko nestydím. Jinak to prostě zdůvodnit neumím. Vydání dokladu s cedníkem na hlavě se mi nelíbí a nemohu s tím vnitřně souhlasit,
Považuji za skandální, když úřednice své diskriminační jednání a neplnění svých povinností v rozporu se zákony České republiky zakládá na tom, co se jí líbí a nelíbí. V článku Česká pozice správně upozorňuje, že příště by někdo na ministerstvu mohl rozhodnout, že se nebudou vydávat občansky sikhům s turbanem, kteří také nejsou v Česku registrovanou církví. Nebo by třeba na ministerstvu vnitra jiný úředník odmítnul vydání dokladů romovi, protože se s tím prostě vnitřně neztotožňuje a romové se mu nelíbí. Tímto způsobem rozhodování může být postihnut kdokoliv, kdo v tu chvíli bude v nelibosti úředníků nebo jehož perzekuce bude společenskou objednávkou.
Celá záležitost ale kromě neschopnosti, netolerance a neprofesionality Zdeňky Tomáškové ukazuje na další závažnou věc. V Čechách dnes probíhá nepokrytá a zákonná diskriminace lidí jen na základě jejich víry nebo nevíry v nadpřirozené bytosti. Lukáš Nový řekl pro Českou pozici:
„V této záležitosti totiž nejde o to, že by snad občan měl mít právo vyznávat víru či náboženství, ať již je jakkoli nezvyklé, a v důsledku pak požadovat po státním aparátu přiznání privilegií, nad kterými nezasvěcenému člověku zůstává rozum stát. Jde mi od začátku o to, upozornit na skutečnost, že si církve a náboženské společnosti jakožto instrumenty organizované víry pod rouškou osobní náboženské svobody nárokují práva a výhody, které jsou nepříslušníkům těchto organizací upírány. Jedná se zde o jasnou diskriminaci.“