Na jednu z nejpodivnějších myšlenkových smyček jsem rozhodně nepřišel já, ale za zmínku stále stojí. Je to onen princip, že nejaktivnější v náboženských projevech bývají ti, kteří o svém přesvědčení pochybují nejvíce.
Víra mnohých je ve skutečnosti spíše strachem z vlastní nevíry, než tím co si pod slovem víra, představují lidé kteří nikdy teisty nebyli. Miliony a miliony lidí jsou vychovávány v přesvědčení, že na světě není nic horšího, než nevěřit, protože jen s vírou získá člověk boží lásku, morálku, smysl života, boží spravedlnost a věčný život.
Podle náboženství je právě náboženská víra tím, co člověka odlišuje od zvířat. Zkuste si na chvíli v hlavě představit, že jste o tomto opravdu přesvědčeni. (Samozřejmě, pokud jste věřící, nic si představovat nemusíte.) Ztráta víry je z takového pohledu neskutečná katastrofa, ztráta které se nic na světě nevyrovná.
Lidé, kteří se sami dobrovolně rozhodnou nevěřit přece musí být šílení! Bojíte se jich a zároveň je vám jich i trochu líto. Také k nim ale cítíte odpor, protože už svou existencí jsou urážkou toho, v co věříte.
Jenže je něco ještě horšího – pochybnost. Nějaká část vašeho já ví, že to za co celý život bojujete, co obhajujete, čím žijete, je neobhajitelný nesmysl. Otázka „Jaký by měl život bez Boha smysl?“ je nejčistším vyjádřením vašich obav.
Jenže co když je to pravda? Co když jste jako věřící opravdu zasvětili život nesmyslu? Dokázali byste to sami sobě přiznat? Co když modlitba ničemu nepomáhá? Co když se Bible nijak neliší od stovek jiných „posvátných“ knih? Co když věřící, kněží a teologové nejsou k pravdě blíž než jakýkoli jiný člověk? Co když všechny jejich poznatky jsou prostě jen výmysly?
Jenže kdybyste tohle dokázali připustit, stali byste se tím, čím tak opovrhujete, tedy myslíte si že byste se tím stali. Takže si budete muset dokázat že opravdu věříte a k takovému dokazování není nic lepšího než předepsané rituály – chodit do kostela, modlit se, veřejně deklarovat svou příslušnost k církvi, trollovat na ateistických diskusích… a když to nepomůže, musíte to dělat tím víc, častěji, usilovněji.
Dobrá, už můžeme tu hru s fantazií zase opustit. Myslíte si že nemám pravdu? Možná, ale zamyslete se: Kolikrát se věřící modlí aby měli víru, nebo aby jejich víra byla dostatečně pevná? Co tím opravdu o sobě říkají? Není tohle snad nevědomé přiznání pokrytectví?
V psychologii se tento jev nazývá vytěsnění a souhrn nežádoucích aspektů vlastní osobnosti pak „stín“. Pokud pak dotyčný promítá své nežádoucí vlastnosti do jiných lidí, říká se tomu „projekce stínu“.
Dalo by se říci, že v každém přehnaně angažovaném věřícím touží po osvobození jeden uvězněný ateista.
Když se podíváte co si věřící lidé promítají do ateistů, zjistíte čeho se na sobě nejvíce obávají. Ano, bývá to i naopak, ale všimněte si, jak často ateisté vlastně využívají tvrzení věřících a jen jej podrobují rozboru, zatímco věřící se od těch „zlých ateistů“ a jejich názorů drží co nejdál a jejich popis „ateistů“ se s reálnými názory a chováním skutečných ateistů setkává jen výjimečně.
Tahle absurdita zachází až tak daleko, že jakákoli konfese je přijatelnější než ateismus. Hrůza z ateismu je přitom tak nesmírně stará a hluboce zakořeněná, že dokonce i v tak „nábožensky liberální“ fiktivní společnosti jakou je Morova Utopie se na ateismus dívají se strachem a zhnusením. Zároveň je nesmírně zajímavé, kolik století dokáží věřící opakovat stejné (chybné) argumenty, které by si mohli velmi snadno ověřit.
Jenom to však závazně a přísně zakázal (Utopus), že se nikdo nesmí natolik odrodit od důstojnosti lidské přirozenosti, aby se domníval, že duše rovněž hynou spolu s tělem nebo že se svět nazdařbůh řítí, aniž tu je nějaká prozřetelnost.
Proto věří Utopijští, že po skončení pozemského života jsou určeny tresty za hříchy a stanoveny odměny za ctnost. Toho, kdo by smýšlel opačně, nepokládají ani za člověka, soudíce, že vznešenou přirozenou povahu své duše snížil k bezcennosti ubohého těla zvířecího. Naprosto jim je nemožné řadit takovou osobnost mezi občany, protože by jí všechna jejich zařízení a zvyklosti, pokud by jí dovolil strach, byly zanedbatelnou veteší.
Vždyť kdo by mohl pochybovat, že taková osoba by usilovala buďto státním zákonům otčiny lstivě a tajně uniknout, anebo je násilně zlomit, když by sloužila jenom své soukromé žádostivosti, nemajíc nad zákony již žádného strachu a nad tělesným životem již žádné naděje?