O štěstí jsme tu již psali formou návodu nebo spíše naznačením směru, kterým by se naše hledání mělo ubírat. Dnešní článek ale bude daleko více spekulativní a založený na mých osobních zkušenostech. Proto jej prosím jako takový berte a na své životy jej vztahujte nikoliv jako potvrzený fakt, ale spíše jako inspiraci.
Nejprve mi dovolte obecnou úvahu. Platí-li evoluční teorie v celé své jednoduchosti principů a zároveň složitosti v aplikaci na reálný svět, potom by pocity štěstí u většiny z nás měly indikovat strategie, které byly v minulosti evolučně úspěšné. Pozitivní pocity slasti a dobré nálady z toho, že děláme správnou věc, by nám měly říkat: „Tudy vede cesta.“ a naopak negativní pocity bolesti, smutku a neštěstí by měly indikovat: „Tomuto chování se vyhni, toto není dobrá cesta.“
V tomto přístupu ale vidím několik problémů. Prvním je, že je často zaměňována okamžitá odměna a slast s trvalejším štěstím. Jakmile máme uspokojeny základní životní potřeby, tak jakýkoliv materiální zisk vede jen ke krátkodobému pocitu štěstí, aniž by významně ovlivňoval jeho celoživotní úroveň. A upřímně, kolik lidí dnes v našich končinách nemá vyřešeny základní životní potřeby: jídlo, vodu, bezpečí a střechu nad hlavou? Aniž bych chtěl bagatelizovat třeba problém bezdomovectví, tak velký podíl jich nebude. Z celosvětového pohledu ta situace tak optimistická není, ale bavme se o nás, o střední Evropě, České republice..
Dostáváme se tedy k tomu, že další rozvoj materiálního bohatství nám již nemůže poskytnout větší míru štěstí ve společnosti. Je proto přirozené, že lidé hledají jiné cesty, jak toho štěstí dosáhnout. A všimněme si, že většina z nás si mylně myslí, že většího štěstí dosáhneme získáním většího majetku. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy jsme nuceni neustále vyhledávat stále nové a nové způsoby dosažení materiálního zisku.
Vědecké výzkumy ale tvrdí, že jediná veličina, která nějakým způsobem koreluje s lidským štěstím je počet a hloubka přátelských vztahů.
„Jediná věc, na které v životě skutečně záleží jsou vaše vztahy s jinými lidmi.“ – George Valliant
A vyjádřeno s ještě dalekosáhlejšími důsledky: Přátelství jsou lepší ukazatel štěstí, než jakákoliv jiná proměnná sama o sobě. Ve středním věku jsou už jediným indikátorem toho jak jsme a jak budeme šťastní.
Čím intimnější je vztah, tím lépe. Lidé se nedostávají do nejšťastnější desetiny bez toho, aby neměli nějaký úspěšný romantický vztah. Manželství je také velkým faktorem. Více jak 40 procent ženatých a vdaných dospělých se popisuje jako „velmi šťastní“, zatímco stejně se hodnotí jen 23 procent těch, kteří manželstvím nikdy neprošli.
Všechny tyto výsledky jsou vědecky ověřené a všeobecně přijímané. Nakonec na nich není nic překvapivého. Sami víme, jak silná je adolescentní touha najít si partnera a jak se kolem toho v tom věku točí náš celý život. Sám bych ještě přidal vlastní zkušenost, že děti jsou jeden z vůbec největších zdrojů štěstí v mém životě a bez nich bych svůj život zcela určitě vnímal jako méně naplněný. Touhu po dětech potom vidím u většiny svých přátel. Toto jsou zároveň výsledky, které bychom se znalostí evoluční teorie předpokládali. Největším štěstím by nás v životě měla naplňovat cesta vedoucí k co největšímu počtu šťastných (a tedy evolučně úspěšných) potomků.
Nabízí se otázka, proč tomu neodpovídá naše chování? Proč jsou dnes děti brány jako přítěž; jako věc, která nám v dosažení štěstí brání? Proč jsou dnes rodiny, které se podílejí na maximalizaci štěstí, v naší společnosti ekonomicky znevýhodněny a proč v podstatě jako jediné na tyto otázky odpovídají starověké dogmatické náboženské systémy, jako je katolicismus nebo islám?