Žena ať se neobleče v roucho mužské a muž ať neužije roucha ženského; jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí. (Deuteronomium 22:5)
Kalhoty zásadním způsobem zdůrazňují pozici rozkroku, resp. klína a vytváří z něho v mužském podvědomí brutálně dominující prvek na pozorované ženě. / foto: modnipeklo.cz
Bizarní článek Ženy nepatří do kalhot vyšel na katolickém fundamentalistickém webu. Řeší „vážný“ problém, jestli je v pořádku, když ženy nosí kalhoty. Téma by to bylo jistě zábavné, kdybychom neměli dnes a denně na očích, jak k podobnému tématu ženského oděvu přistupuje islám. Argumenty jsou totiž až neuvěřitelně podobné. Jako příklad uveďme výňatek z rozhovoru publikovaného v časopise Te Deum
My ženy si často neuvědomujeme, že to, jak se oblékáme, vytváří podvědomé účinky – nemluvě o hormonálních reakcích – u mužů kolem nás… Myslím, že to vše směřuje k těmto otázkám: máme právo vystavovat někoho nebezpečí? Vytvářet situace, které mohou ohrozit lidský život? Vhánět někoho, třebas neuvědoměle, do hořícího domu? O co víc to pak platí pro riziko ztráty života duší! Vždyť my všichni máme mít starost o druhé. A láska přikazuje, abychom práva bližních respektovali a napomáhali jim ke spáse duší. Nezapomínejme, že jsme zodpovědní za hříchy, ke kterým druhým napomáháme. Je volba našeho šatníku možnou příčinou těžkého hříchu druhé osoby?
(Rozhovor s Colleen Hammond vedl Michal Semín)
Uznejte sami, dokážete z uvedeného textu poznat, jestli autorka obhajuje povinné nošení burky, nikábu nebo hidžábu nebo argumentuje pro podobná pravidla katolická? Ke cti autorce rozhovoru přiznejme fakt, že stejná pravidla cudnosti vyžaduje i po mužích.
Přijde mi to trochu dadaistické a nesmyslné, přesto uvedu některé argumenty, proč jsou tyto požadavky na „cudné“ oblékání absurdní.
1) Lidská sexuální touha je přirozenou součástí našich životů a její zvládnutí na společensky přijatelné úrovni je poměrně samozřejmou věcí. Duševně zralý a emočně vyspělý člověk dokáže svoji sexuální touhu zvládat a ventilovat přirozeným způsobem různou formou konsensuálních sexuálních aktivit, od masturbace, přes běžný heterosexuální pohlavní styk až po různé menšinové praktiky. Žádný z těchto způsobů není nijak „hříšný“ nebo špatný sám o sobě, pokud se jedná o dobrovolnou činnost dospělých lidí
2) Existují jistě lidé, kteří sexuální touhu společensky přijatelně ovládat a ventilovat neumí nebo jsou jinak sexuálně frustrovaní. Těmto jedincům nijak nepomůže a v jejich činnosti nezabrání, pokud budou ženy zahalené zcela, nebo o trochu víc, než je dnes běžné. S nimi se společnost musí vypořádat jinými způsoby. K těm efektivním rozhodně nepatří potlačení sexuality, tak jak to navrhují katolíci. To vede naopak k vyhrocení problému, jak nakonec v posledních letech zjišťuje i sama katolická církev, která je dnes organizací vedenou skupinou sexuálních frustrátů.
3) Přenesení zodpovědnosti za sexuální násilí na oběti. Oběť je totiž svým okolím ubezpečována, že je ve skutečnosti ona pachatelem. Vždyť je to ona, která svým nevhodným oblečením či chováním přiměla pachatele k činu. Nevhodné oblečení přitom může být různé. Někdo, jako třeba autor článku, může vidět „nebezpečí hříchu“ v kalhotách, jinému se líbí sukně. V každém případě je vinen ten kdo „vhání někoho, třebas i neuvědoměle, do hořícího domu.“
Necudně oblečené objekty jedoucí tramvají. Tyto ženy mohou být vnímané jako „neosobní, zvířecky fertilní entity.“ / zdroj: modnipeklo.cz
Ale dost již bylo vážné argumentace, protože to si toto téma snad ani nezaslouží. Doufám, že i v rámci katolické komunity jsou výše uvedené názory extrémní a dnes výrazně menšinové. Pojďme si ukázat, co s autorem článku dělá, pokud si žena obleče kalhoty.
Kalhoty zásadním způsobem zdůrazňují pozici rozkroku, resp. klína a vytváří z něho v mužském podvědomí brutálně dominující prvek na pozorované ženě. Mužskou fixaci na tento bod si s trochou horrorové imaginace můžeme představit jako jakýsi všestravující kužel vyrůstající přímo z pojednávaných partií. Budeme-li – s jen velmi mírnou nadsázkou – ještě ilustrativnější, vypůjčíme si pojmy z astronomie a budeme hovořit o gravitační čočce, resp. černé díře na okamžik pohlcující lidské podvědomí.
Přestože je muž „naučen“ spořádané sociální interakci a nedá na sobě nic znát, není schopen tento podvědomý vjem zcela eliminovat a přistupuje ke svému protějšku jinak, než kdyby se mu tohoto vjemu nedostalo. Z celého článku proto zdůrazňuji především následující: žena může být v takový okamžik z důvodu smyslového přehlcení v první řadě vnímána jako jakási neosobní zvířecky fertilní entita, až ve druhé řadě jako osobnost a partnerka pro společenskou či pracovní komunikaci.
A dále:
Kapitolou samotnou pro sebe je žena v kalhotách patřená zezadu. Nedochází zde zpravidla k tak silné podvědomé fixaci jako u „přední varianty“, o to vyzývavější je však tvar oněch partií ve své zakulacené lascivitě. Mužské zraky tímto směrem hledí již zcela nepokrytě a většinu zbývající části těla po většinu doby ignorují. Jestliže však tyto partie u mnoha mužů nesplňují jejich přísné (veskrze individuální) nároky na přijatelný tvar či rozměr, dochází v jejich nitru k extrémnímu posunu: stávají se pro ně něčím směšným a opovrženíhodným, čímsi jako částí těla hospodářského zvířete očekávající zásah zootechnika.
Tady mám dojem, že autor žije ve zcela jiném vesmíru. Je to plasticky vykreslený případ člověka, který potlačuje svoji přirozenou a společensky přijatelnou touhu. O co přirozenější a bezproblémovější by bylo, kdyby autor jednoduše napsal, že mu kalhoty přijdou sexy, řekl to své manželce nebo přítelkyni a společně si to užívali? Asi by to pro něj bylo příliš jednoduché, přirozené a logické.