I když mě v mých rozhovorech s věřícími překvapuje, jak silně i u nás funguje ostrakizace ateistů, zatím ještě stále nemusíme řešit takové věci jako v zemích kde jsou věřící v drtivé převaze.
Ve výpovědích ateistů mě pak často zaráží podobnost s jinou skupinou, kterou náboženské skupiny také podobně démonizují – s gayi a lesbami. Za předěl v životě těchto lidí se považuje zpravidla tzv coming out, jinými slovy přiznání toho co jsou.
Osobně nejsem homosexuálního zaměření, přesto znám podobných výpovědí dost. V uměleckých kruzích (kde se zjevuji občas a spíše nedopatřením) i na scifistických conech, se totiž lidé ze sexuálních menšin vyskytují mnohem častěji než v normální populaci a v intelektuálních kruzích mají zase drtivou převahu ateisté.
Ve společnostech s vysokým počtem věřících má coming out v podstatě stejný průběh u ateistů jako u homosexuálů. Prvním krokem bývá “vnitřní coming out” čili “přiznání sobě”. Když jste totiž celé dětství vychováváni k tomu, že právě nevěřící a homosexuálové představují zlo, je těžké přijmout, že jste jením z nich.
Druhým krokem pak bývá “vnější coming out”, kdy začne člověk přiznávat svou sexuální či názorovou orientaci na veřejnosti. Následující video je podle mě přesnou obdobou takového coming outu v ateistickém podání.
Rodiče automaticky začnou hledat kde udělali ve výchově chybu, čí je to vina či kde se dotyčný/á ateismem nakazil/a.
Spousta homosexuálů i ateistů se přitom nikdy k onomu druhému kroku nedostane a jen málokdy to bývá z vypočítavosti. Mnohem častěji je za tím tlak rodiny a snaha předstírat jako kdyby se nic nestalo. Strach ze zpřetrhání rodinných vazeb pak končí jako celoživotní pokrytectví.
Stejně jako v případě homosexuálů se věřící rodina a společnost snaží ateisty “léčit”, tedy “napravit” něco co není rozbité. Až do komických detailů přitom zachází podobnost ex-atheist a ex-gay, i když v tomto případě přiznávám, že dlouhým vymýváním mozku bude asi snadnější změnit přesvědčení, než sexuální orientaci.
Nejsem samozřejmě první, kdo si všiml téhle podobnosti. V západních zemích se už pojem “ateistický comming out” běžně používá a lidé si předávají zprávy o tom, jaké to je. V Polsku dokonce pořádali ateisté v roce 2009 ateistický “Coming Out” pochod, kterým chtěli ukázat že jich není tak málo, jak tvrdí oficiální média.
Příručka pro ateistický coming out
Námitkou proti tomuto srovnání může být, že svou sexuální orientaci změnit nemůžete, zatímco svůj světonázor ano. Víte, měli byste si to zkusit – věřit něčemu, čemu z principu věřit nemůžete, protože to odporuje vašemu rozumu i zkušenosti. Kdepak, snadno se dá jenom lhát.
Homosexuálové a ateisté ale nejsou jediní, kdo museli a budou muset takové kroky podstupovat. V minulosti zažívaly něco podobného emancipované ženy (a v mnoha místech na světě tím ještě procházejí) a i v naší společnosti znají coming out například vegetariáni či duševně nemocní. Nikdo z nich by jím přitom procházet nemusel, kdyby společnost neurčila, že právě tyhle věci jsou nějakým způsobem špatné. Za vznikem fenoménu coming outu je nakonec vždycky intolerance okolí, hora předsudků a neschopnost rozeznat chování které okolí neohrožuje od toho opravdu nebezpečného.