Titulek by mohl stejně dobře znít, proč se jako ateisté zabýváme téměř výhradně náboženstvím. Obě jsou to otázky, se kterými se často setkáváme, a tak se na ně pokusím odpovědět, abych už příště mohl jen odkazovat na tento článek a nemusel ty věci vysvětlovat pořád dokola. Odpověď tu najdou jak ti věřící, kteří si lámou hlavu nad tím, proč se ateisté o náboženství zajímají, tak ti, kterým nedává spát náboženský analfabetismus ateistů.
Proč se jako ateisté nezabýváme náboženstvím a přesto jsme ateisté
Tyto ateisty si poměrně často bere do úst třeba pan Halík. V jeho podání je člověk, který se o náboženství nezajímá, zhusta ignorant, trpící předsudky:
Nakonec je náboženský analfabet, který sice může mít razantní názory na náboženství, ale tyto názory nejsou kryty žádnou odbornou znalostí ani vlastní zkušeností. Obávám se, že u nás je dnes nejvíc těchto náboženských analfabetů s různou mírou předsudků.
Je potřeba přiznat, že u nás je takových ateistů asi skutečně nejvíc a tvoří většinu z cca 30 -40 procent přesvědčených ateistů, kteří v ČR žijí. Svůj ateismus podědili po rodičích a nemají sebemenší důvod na něm nic měnit. S náboženstvím se setkají tak maximálně v televizi, kde ale příslušný program co nejrychleji přepínají na zábavnější a užitečnější pořady.
Ale i tato většina z nás ví o náboženství a víře v Boha tolik, aby je mohla celkem s čistým svědomím odmítnout a dál se jimi nezabývat, podobně jako se nezabýváme jinými neužitečnými myšlenkami. Možná to bude znít jako obehraný argument, ale v tomto případě je zcela na místě. Proč se zabývat něčím, o čem nemáme žádné rozumné důvody se domnívat že to existuje? Následuje stručný a zcela jistě nekompletní výčet argumentů proč se o náboženství nezajímat a přesto být důvodně přesvědčeným ateistou a nikoliv analfabetem.
- Různých náboženství existuje mnoho tisíc a všechny se od sebe poměrně výrazně odlišují. Nemohou mít pravdu stoupenci všech protiřečících si pověr a zároveň je nad lidské síly všechny prozkoumat, abychom nakonec zjistili, že pravdu měl v 18. století vyvražděný indiánský kmen Wa-kan-kunů věřící ve věčně se usmívajícího boha Aranta-rupa.
- Většina představitelů náboženských společností se nechová podle toho, co sama káže. Jak mám uvěřit něčemu já ateista, když tomu nevěří ani ti nejpřednější proponenti náboženství? Raději se tedy řídíme slovy věřícího písničkáře Karla Kryla: „Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky, My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.“
- Víra v Boha nemá sebemenší pozitivní dopad na náš život. Věřící bývají stejně nemocní jako ateisté, postihují je stejné přírodní katastrofy a Bůh či bohové věřícím evidentně neposkytli žádné informace, o kterých bychom nevěděli také my ostatní.
- A i v případě, že bych cítil potřebu nějakého duchovního nebo spirituálního prožitku, ten poslední na koho bych se obrátil by byl někdo z nějaké sekty nebo církve. Jejich bůh totiž až podezřele často má stejné zájmy jako ti, kteří jeho myšlenky tlumočí. To už se ale vzdalujeme z domény ateismu.
Myslím, že zde uvedené důvody chápe většina ateistů, aniž by měli nebo museli studovat třeba konkrétní mystiku šamanů, jako je pan Hájek, Duka, Halík, či kdokoliv jiný. Je to naprosto zdravý, přirozený a v realitě ukotvený názor, kterému není potřeba dodávat jakékoliv negativní konotace a jeho nositele označovat jako „analfabety“. Skoro by se chtělo dodat, že ti lidé chápou náboženství lépe než pan Halík, i když třeba nemají takové faktografické znalosti.
Jako ateisté se zabýváme náboženstvím příliš
Tato výtka je na první pohled v příkrém rozporu s názorem, že většina ateistů je nábožensky analfabetická. Přesto ale přiznejme věřícím, že otázka je položena smysluplně. Existuje totiž menší skupina ateistů, která o náboženství něco ví, dokonce se o ně aktivně zajímá nebo zajímala a přesto zůstává dále ateisty. Často je tato výtka určena přímo nám, veřejně aktivním nebo organizovaným ateistům. Je nám vyčítáno, že většinu naší agendy tvoří kritika náboženství a náboženského dění.
Kritika je do jisté míry oprávněná. Ateismus totiž skutečně není ve své podstatě žádný společenský program nebo ucelený věroučný systém. Většina ateistů má potřebu náboženství řešit až tehdy, když náboženství začne nějakým způsobem řešit jeho. Já jsem se třeba o náboženství začal zajímat ve chvíli, kdy jsem se blíže seznámil se svojí ženou, která pochází z katolického prostředí. Je přirozené, že se člověk zajímá o myšlenky lidí, kteří jej obklopují.
Pozitivní na této zkušenosti bylo to, že mě přinutila poohlédnout se po důvodech a příčinách mého vlastního ateismu a prověřit věrohodnost náboženských tezí, které mi byly předloženy. Byl jsem nucen svůj světonázor podrobit poměrně kritické zkoušce a zkoumání. V podstatě by se dalo říct, že jsem intenzivní zkoumání ateismu a náboženství ukončil až ve chvíli, kdy jsem o náboženství věděl mnohonásobně víc, než většina lidí v mém okolí a kdy by jeho další studium již bylo časově příliš náročné.
Impulzem pro aktivní ateismus mnoha dalších aktivních ateistů je například drsný příklad církevních restitucí, kdy se ukázalo, že i velmi málo početné vlivové skupiny jsou schopny prosadit zákony s velkým celospolečenským dopadem, proti vůli většiny lidí. Někteří z aktivních ateistů jsou také bývalými věřícími, kteří na základě vlastního zkoumání víru opustili. U nich je téma střetu s náboženstvím pochopitelně také velmi živé.
Myslím, že bychom jako ateisté vůbec neměli potřebu se organizovat, kdyby věřící považovali své náboženství za soukromou věc, podobně jako provozují svůj koníček zahrádkáři nebo jako je soukromou věcí obliba špenátu či brokolice. Jestliže se ale nacházíme v situaci, kdy věřící mají na základě své víry v nadpřirozené bytosti privilegia garantovaná zákony a kdy prosazují na jejím základě pravidla platná i pro ostatní, je naší povinností se tomu postavit. Stejně bychom se postavili my nebo někdo jiný, třeba milovníkům brokolice, pokud by se organizovali, chtěli zakazovat špenát a požadovali státní příspěvky na své obědy a platy pro její pěstitele.
Další důvody pro výzkum náboženství
V předchozích odstavcích jsme shrnuli důvody, proč se ateisté vůbec zajímají nebo nezajímají o náboženství. Existuje ale ještě jedna oblast důvodů, proč se o náboženství vlastně zajímat. Pochopení těchto důvodů je podle mě klíčové k tomu, aby se stal ateismus a nepřítomnost víry v boha plnohodnotnou alternativou a životaschopnou konkurencí náboženství.
Je nepochybné, že náboženství představuje jeden ze společných znaků všech lidských kultur. Zatímco ateismus v jeho dnešní podobě je poměrně nový fenomén, tak náboženství tu bylo od nepaměti a jeho doklady se prolínají všemi nám známými historickými dobami. Byla období a existují země, kde je náboženství téměř synonymem pro lidské společenství. V jeho jménu se vládne, z náboženských důvodů se organizují práce i společenská setkání nebo oslavy. Tato všudypřítomnost náboženství a víry v bohy má jistě své důvody. Náboženství prostě musí nějakým způsobem „fungovat.“
Někteří ateisté se domnívají, že určité typy společenství řeší reálné lidské potřeby. Jiní si myslí, že náboženství poskytuje jeho vyznavačům evoluční výhodu. Další se potom na náboženství dívají jako na memplex a chápou jej jako další rovinu evolučního zápasu, kdy o přežití a rozmnožení nebojují jedinci a geny, ale myšlenky a jejich konglomeráty. V posledních desetiletích byl i v tomto směru učiněn skutečně velký pokrok a můžeme dnes říct, že náboženství rozumíme daleko lépe než dřív.
Ať už je to ale jakkoliv, nebude na škodu, pokud principy a pravidla fenoménu víry pochopíme a využijeme jich ve prospěch nás všech.