Tento článek vznikl jako taková osobní polemika s křesťanským apologetem Dineshem D’Souzou. Ten v knize “Křesťanství a ateismus úplně jinak” rozporuje tvrzení, že racionální a vědecké postupy nám plně zpřístupňují vnější realitu. Tento předpoklad podle něj není pravdivý a tedy se mýlí i ateisté. Jeho argument je shrnut v první části článku.
Já jsem si vzal na pomoc knihu Alexe Rosenberga: The Atheist’s Guide to Reality, která Dineshův a Kantův argument nijak nevyvrací, ale naopak jej rozvíjí. Vůbec se nezabývá hypotetickou možností, že existuje nějaká “druhá skutečná realita”, ke které (ne)máme přístup, ale naopak pomocí vědeckých objevů ukazuje, jak k realitě přistupujeme a jak realita formuje naše myšlení. Závěr je potom stejně překvapivý a neintuitivní jak pro věřící, tak pro většinu ateistů.
Přiznám se, že v titulku trochu podvádím. Stejně tak by totiž titulek mohl znít, že ateisté o ničem nepřemýšlejí nebo ještě obecněji, že lidé nikdy o ničem nepřemýšlejí. Vím, že to z úst ateisty může znít divně. Ateisté přece sami sebe považují za proponenty rozumného a racionálního uvažování. Jak najednou mohu tvrdit, že nejen o ničem nepřemýšlíme rozumně, ale dokonce, že nepřemýšlíme vůbec o ničem? K tomuto závěru vede několik cest. První z nich je filosofická cesta, kterou šel filosof Immanuel Kant. Existují ale také cesty fyzikální, neurobiologické a další. Všechny neúprosně směřují k tomu, že naše vlastní intuice nás systematicky obelhává. Neexistuje žádný způsob, jak by naše myšlenky vůbec o něčem být mohly.
Filosofická cesta k přesvědčení, že o ničem nepřemýšlíme
Immanuel Kant
Před Kantem se většinou mělo za to, že naše smysly nám zpřístupňují vnější realitu. Pomocí těchto smyslů a racionálních úvah bychom potom mohli zkoumat vnější realitu čím dál tím lépe až už nebude co objevovat. Takto vnímali svět osvícenci. Kant v Kritice čistého rozumu potom ukazuje, že situace je odlišná. Uznávaný filosof vychází z premisy, že svět poznáváme jen na základě zkušenosti, kterou nám zprostředkovává našich pět smyslů. Našich pět smyslů jsou jediným kukátkem, které našemu mozku dodává data o okolním světě. Potom už stačí položit jedinou, ale zásadní otázku: “Jak víme, že naše vnímání reality má s realitou cokoliv společného?” Toto na první pohled vypadá jako nějaký skeptický trik, ale jak si ukážeme později, opodstatněnost této otázky dnes potvrzují různé vědecké disciplíny a jsou za toto poznání udělovány Nobelovy ceny v “tvrdých” vědách.
Díváme-li se na jablko, vidíme jakou má barvu, vnímáme chuť a vůni. Jak ale víme, že ty vlastnosti vnímáme takové, jaké skutečně jsou? Samozřejmě že nic takového nevíme a vědět nemůžeme. Filosof George Berkeley dokonce tvrdí, že “Ať se sebevíce snažíme přemýšlet o vnějších předmětech, uvažujeme stále jen o svých vlastních představách.” Hume potom dokonce tvrdí (správně), že sami sebe nevnímáme jinak než přes tento filtr smyslů, pocitů a myšlenek. Víme sice, že tyto smysly, pocity a myšlenky existují, ale to ještě samo o sobě neznamená, že existuje nějaké já, kterému tyto reakce patří. Kant potom s těmito filosofy souhlasí a tvrdí, že existuje realita samotná tvořená “noumeny”, o kterých principiálně nemůžeme vědět vůbec nic a potom existují naše vjemy a interpretace těchto věcí, které nazval “fenomény”.
Kant se nesnaží říci, že naše smysly jsou nedokonalé a že mohou realitu zkreslovat. To je banální zjištění. Všichni známe různé optické klamy a hříčky. Kant tvrdí, že nemáme jediný důvod předpokládat, že naše vnímání reality nějak připomíná realitu samotnou. Naše vnímání věcí nikdy nebude odpovídat věcem takovým, jakými opravdu jsou. Ty nám zůstanou navždy skryty. Je potřebné si uvědomit, že fenomény nejsou podle Kanta nějakou horší nebo omezenější verzí reality. Fenomény jsou pro nás nesmírně důležité, už jen proto, že nic jiného nemáme. Přístup k noumenům nám je navždy skryt a znemožněn. Kant netvrdí, že sféra noumenů neexistuje. Naopak, existuje, protože z noumenů vznikají fenomény. Kant prostě předpokládá dvě reality. Realitu tak jak ji vnímáme a realitu takovou, jaká skutečně je.
Tady už je jen kousek k tomu, abychom Kanta interpretovali náboženským způsobem, že za realitou, kterou vnímáme našimy smysly, existuje ještě realita jiná, skutečnější. Jakási vyšší sféra, která překračuje možnosti našeho empirického poznání. A touto úvahou se dostáváme do sféry transcendentna a náboženské zkušenosti, která nás jako jediná dokáže s touto “vyšší sférou” propojit. Já se ale na rozdíl od Kanta domnívám, že náboženská zkušenost a spiritualita nás svádí ještě hlouběji do světa fenoménů a stínů na stěnách Platónovy jeskyně. Náboženství nám dává jen iluzi vědění v situaci, kdy chápeme že nic ve skutečnosti vědět nemůžeme. Není pravdou, že tím, že Kant objevil a prozkoumal hranice našeho rozumu a poznání, tak objevil místo, které můžeme zkoumat pomocí spirituálních metod. Tyto esoterické a náboženské metody nám jsou tady stejně k ničemu, jako kdekoliv jinde. Kantovi ale podařilo ukázat to, že existují hranice našeho rozumu a vědění, které bude jen velmi těžké, ne-li principiálně nemožné překročit. A ty hranice jsou všude kolem nás a objevují se i v těch nejjednodušších předmětech, které pozorujeme.
Fyzikální cesta k tvrzení, že o ničem nepřemýšlíme
Kant totiž přece jen vychází z předpokladů, které dnes již nepovažujeme za pravdivé. Kant podlehl jakési iluzi o spolehlivosti introspekce. My dnes víme, že introspekce je jedním z nejméně spolehlivých zdrojů poznání. Proto se pokusíme spolu s Alexem Rosenbergem vyvarovat jakýchkoliv předpokladů a podíváme se na to, jak pracuje podle vědců náš mozek a jak tento kus mazlavé hmoty vnímá realitu. Budou to zjištění velmi neintuitivní a půjdou zcela proti tomu, jak jsme zvyklí uvažovat o vlastních myšlenkách. Pomůže nám ale, když si spolu s Kantem zopakujeme, že nevíme co víme a je otázkou, jestli vůbec něco skutečně víme.
Napíši, že základní chybou a chybným předpokladem, kterému se nevyhnul ani Kant, je to, že když vnímáme jak přemýšlíme o něčem, nebo spíše jak náš mozek přemýšlí o něčem, tak si myslíme, že tomu tak skutečně je. Ano, zní to neuvěřitelně, ale předpoklad, že o něčem skutečně přemýšlíme je chybný. Zní to dokonce jako nesmyslný paradox. Věta, že když o něčem přemýšlíme, tak ve skutečnosti o ničem nepřemýšlíme je na první pohled blbost. Chyták je skryt v detailu přemýšlení “o něčem”. Nebudu totiž popírat, že přemýšlíme. Jen se pokusím ukázat, že naše myšlení funguje zcela jinak, než se domníváme. Vyjdu z předpokladu, že o něčem skutečně přemýšlíme a tento předpoklad dovedu do důsledků, které jsou na první pohled nesmyslné.
Půjčím si příklad z Rosenbergovy knihy Ateistův průvodce realitou. Někdo se Vás zeptá, jaké je hlavní město Francie. Většině z Vás hned vytane na mysli Paříž. Pokusme se ale zjistit, jak jsme se k této odpovědi dostali. Pravděpodobně si myslíte, že ve vaší hlavě je hromádka neuronů, kde se ukládají informace o Paříži. O tom, že je to hlavní město Francie. Můžou tam být ještě jiné hromádky, které nám říkají, co je to Francie a co to vlastně znamená “hlavní město.” Jistě, můžeme se mýlit, Paříž nemusí být hlavním městem Paříže, ale to je dáno nějakou chybou, chybnou informací, kterou jsme si uložili do našeho mozku.
Protentokrát předpokládejme, že Paříž skutečně hlavním městem Francie je, a my jsme si tuto myšlenku vybavili tady, třeba v Praze. Zdá se jasné, že právě o Paříži, Francii a hlavních městech přemýšlíme. Shodli jsme se na tom, že v našem mozku existuje hromádka neuronů o Paříži (a věcech, které s ní souvisí). My potom uvažujeme o této hromádce neuronů, jako o obrazu, symbolu či zjednodušeném modelu Paříže. Podobně, jako když vidíme červený osmistran, tak víme, že jde o značku STOP a víme že máme zastavit. Stejně tak tušíme, že ta hromádka neuronů v naší hlavě je nějak spojená se skutečnou Paříží a my tak o hlavním městě Francie můžeme přemýšlet.
Naším úkolem je tedy přijít na to, jak je ta hromádka neuronů, která obsahuje všechny dostupné informace o Paříži v naší lebce, v jednom pražském bytě, reálně spojená s městskou aglomerací s milióny lidí, domů a Eiffelovou věží, vzdálenou 886 kilometrů. To spojení tam přece musí existovat, abychom mohli tvrdit, že nějakým způsobem přemýšlíme “o Paříži.” Víme jistě, že ta hromádka neuronů se Paříži nijak nepodobá. Je to jen chuchvalec biologické hmoty. Stejně tak víme, že mezi touto hromádkou a známou aglomerací neexistuje žádné fyzické spojení. Odpověď se ale přesto může na první pohled jevit snadná. Spojení je stejné, jako v případě značky STOP a skutečného zastavení. V případě značky STOP do hry vstupuje třetí hráč. Náš mozek. Překladač, který je schopný symbol STOP interpretovat a provést příslušnou akci, zastavení.
Kdo nebo co je ale překladačem v případě propojení chuchvalce neuronů a Paříže? Tím interpretem přece může být zase a jedině náš mozek. Další shluk neuronů, který nám řekne, že ten první kousek šedé hmoty je nějakým způsobem spojen s Paříží. Jak to ale může ten překladač, druhý kousek šedé hmoty vědět, když jsme si řekli, že první kousek obsahuje všechny informace o Paříži, kterými mozek disponuje? Takto jsme ten problém posunuli jen o kousek dál a úvahu můžeme opakovat. Připomenu, že se snažíme najít spojení, které existuje mezi našimi neurony a skutečnou Paříží. Dostáváme se tak do nesmyslného nekonečného regresu, kdy samotný překladač v našem mozku (a překladač překladače) musí obsahovat nějakou informaci o tom, že jiné neurony v našem mozku obsahují informaci o Paříži. Jak z tohoto kruhu ven? Abychom ten cyklus rozlouskli, tak bychom museli najít kus hmoty, která sama o sobě, svým uspořádáním a vlastnostmi, je nějak jednoznačně spojena s Paříží. A takový kus hmoty v našem mozku evidentně neexistuje. Ve vesmíru jsou jen fermiony a bosony a jejich kombinace. Nic z toho není samo sebou o něčem jiném. Žádná kombinace fermionů a bosonů, případně neuronů na vyšší úrovni, nemůže být jednoznačně spojena s jinou věcí. Nic z toho nemůže jednoznačně popisovat Paříž, bez toho, aby to někdo nebo něco jiného interpretovalo.
Tady, vidíme, že i z čistě fyzikálního hlediska je nesmyslné, aby naše myšlenky byly o něčem skutečném. Když nám naše vědomí říká, že přemýšlíme o věcech, tak o věcech ve skutečnosti přemýšlet nemůžeme. To jsme si přece na příkladu Paříže celkem jasně ukázali. Myšlenky nejsou o reálných věcech, protože v mozku se žádné informace o reálných věcech principiálně ukládat nemohou. Nemůžeme je tedy vědomě vyvolat a nemůžeme o nich přemýšlet. Pokud přemýšlíme o tom, že Paříž je hlavním městem Francie, naše myšlenky nemohou být o faktu, že Paříž je hlavním městem Francie. Jak je to možné?
Cesta neurovědy k tvrzení, že o ničem nepřemýšlíme
mořský plž
Odpověď můžeme najít v práci Erica Kandela, který za svoji práci získal Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Kandel zkoumal, jak se vlastně učíme a jak uchováváme informace o světě kolem nás. Jeho cesta začíná výzkumem toho, jak se učí mořský plž. Plž má jednu obrovskou výhodu: má jen pár poměrně velkých a snadno pozorovatelných neuronů. Kandel vystavil plže podobným pokusům, jaké dělal Pavlov se psy. Snažil se u nich vypěstovat podmíněný reflex a pozorovat přitom na molekulární úrovni, co se děje s plžovými neurony. Kombinoval například neškodný elektrický stimul (podmíněný reflex) s bolestivým stimulem (nepodmíněný reflex)na dvou blízkých nervech. Plž poměrně brzy reaguje na podmíněný stimulus stejně jako na nepodmíněný a stáhne se.
Kandel zjistil, že když spáruje oba dva stimuly jen několikrát, plž potom reaguje na podmíněný stimulus jen několikrát a postupně od toho upouští. Pokud ale probíhá “programování” vícekrát, plži vydrží podmíněný reflex i velmi dlouhou dobu. Na molekulární úrovni to funguje tak, že v první případě uvolní plž proteiny, které otevřou kanály mezi neurony a molekuly vápníku, draslíku a sodíku tak mohou lépe přenášet elektrický náboj. V druhém případě delšího tréningu se děje to stejné, ale navíc jsou aktivovány geny v neuronech tak, že dojde k vybudování nových synapsí. Čím více synapsí, tím delší bude plžova paměť.
O žádnou skutečnou paměť ale nejde. Plž nepřemýšlí o stimulech: “Hmmm, nebolestivý stimul na neuronu 1, to znamená, že přijde bolestivý na neuron 2, raději jej teda stáhnu.” Plž se nenaučil něco nového o světě. Jediné, k čemu ve skutečnosti došlo bylo, že plžovy neurony byly přeprogramovány, tak že se začaly na jeden určitý podnět odpovídat jednou konkrétní reakcí. Kandel po dvaceti letech a jedné Nobelově ceně opakoval podobné pokusy s krysami. Krysy si měly pamatovat polohu záchranného člunu ve vodní nádrži. Změny, které probíhaly v krysích mozcích potom byly zcela stejné, jako ty u mořských plžů. Jediný rozdíl byl v tom, že u plže se jednalo o několik neuronů a v případě krys jich byly tisíce.
Jak u plže, tak ani u krys se nejednalo o to, že by se naučili něco o světě kolem nás. Jediné co se stalo bylo, že získali nové neurální okruhy, které změnili jejich reakci na konkrétní podněty. Krysy byly přeprogramovány. Výzkum se nezastavil u krys, ale, jaké překvapení, pokračoval na lidském mozku. Lidský mozek a speciálně jeho část hippocampus, kterou máme s krysami společnou, je stroj na uchovávání toho, co si představujeme jako myšlenky o “něčem.” Ve skutečnosti je to jen obrovská změť extrémně specializovaných shluků neuronů, kde každý shluk je jemně vyladěný neurální obvod,který poskytuje ke specifickému vstupu odpovídající výstup – reakci.
Každý z nás má třeba v mozku skupinku neuronů, které reagují, jen když uvidíte tvář své maminky. Aktivace těchto neuronů potom vede k tomu, že provedete to, co jste se naučil dělat, když uvidíte svoji mámu. Třeba že řeknete: “Ahoj mami.” Jak to vědci mohou tak přesně vědět? Vědí to, protože se naučili vyřadit některé neurony dočasně z provozu elektromagnetický polem. Jakmile vyřadí z provozu neurony, kde si matčinu tvář uchováváte, tak svou matku prostě nepoznáte. Poznáte její vůni, její hlas, ale když na vás promluví, tak obviníte toho neznámého člověka, že vaši maminku imituje. V ostatních případech budou vaše reakce naprosto standardní. Jakmile ale vědci pole vypnou, vy svoji matku okamžitě poznáte a zareagujete zcela normálně.
Tyto neurony ale nejsou žádným způsobem “o vaší matce.” Nejsou jejím modelem. Jsou jen naučenou reakcí na její tvář. Samozřejmě, že vaše introspekce křičí: “Já přece mohu přemýšlet o své mamince.” Scientismus ale potom klidně odpoví, že křik introspekce můžeme s klidem ignorovat. My, ani náš mozek přemýšlet o něčem nemůžeme.