Všechna náboženství jsou jistým způsobem bizarní, některé kulty to ale dokázaly dotáhnout ještě dál. Kult Santa Muerte tedy doslova kult svaté Smrti je oblíbený v Mexiku, stejně jako pár dalších bizarních neoficiálních katolických světců.
Svatá Smrtka vypadá přesně tak, jak jí můžete vidět na tarotových kartách – je to kostra s apartní kosou oblečená v dlouhých ženských šatech, takže si jí můžete z dálky splést s panenkou Marií. Tahle podivná světice má být ochránkyní homosexuálů, bisexuálů, transvestitů, transsexuálů, lásky, prostitutek, drogových dealerů, policistů, taxikářů, karbaníků a barmanů.
Nedávno se ale její uctívači dozvěděli, že to není ta správná katolická světice a že její uctívání je proti dobrým katolickým tradicím. U nevěřících tím Vatikán vyvolal lehké pobavení,protože zde církev klanící se soše mrtvoly umučeného muže kritizuje kult, klanící se ženské kostře.
Je tu ale ještě jedna okolnost, kterou bych nerad přešel. Je možné, že jsou naopak Mexičané ve výrazu své víry vůbec nejblíže k její podstatě.
Francouzský filosof Michel Onfray označil v Ateistickém manifestu trojici nejrozšířenějších monoteistických náboženství za kulty smrti. Měl k tomu vážný důvod – podle něj jsou skutečnou antitezí života. A na jeho pohledu něco je.
Když se podíváte na různé filosofické a náboženské světonázory uvidíte, že mívají cosi jako těžiště. Nějaké části lidského života dávají prostě přednost, považují ji za důležitější než ostatní. Zpravidla to bývá dospělost (jako vrchol schopností) nebo stáří (pro předpokládanou moudrost). Teprve v naší kultuře začalo být také vysoce ceněné dětství.
Jenže křesťanství a islám vlastně vůbec nemají své těžiště v tomto životě. Za nejdůležitější část života považují posmrtný život (judaismus tomu dal jen základ). Proti němu je skutečný život pouhá zkouška.
Posmrtný život má přitom proti tomu současnému jistá nesympatická specifika. Samozřejmě že ještě nikdo nikdy nedokázal, že posmrtný život vůbec existuje a máme opravdu hodně důvodů si myslet že nic takového není, ale jsou tu i další zvláštnosti.
Člověk v různých etapách života bývá ceněn kvůli tomu, co dokáže přinášet ostatním. Dítě se učí, aby jednou své znalosti využilo, dospělý jedná a staří radí. Ve všech případech předpokládáme (často mylně), že tím nějak přispívají k obecnému blahu. Nic takového ale posmrtný život nemá a to dokonce ani v konkrétních popisech. Posmrtný život, ať existuje nebo ne, je nejneužitečnější etapa života, kterou si lze vůbec představit.
Z této perspektivy se asi nikdy věřící na svého Boha a jeho sliby nedívají, ale měli by. Všechno, co jim totiž slíbil je čeká až po smrti, takže jediné na co se opravdu ve své víře mohou spolehnout je smrt. Není nakonec klanění se svaté Smrtce to nejupřímnější vyznání víry? Vždyť se přece všichni křesťané nakonec klaní smrti.
Dodatek: Ještě dále ve svém komentáři zachází J. A. Polák, který vysvětluje polaritu Ježíš – Santa Muerte následovně:
Podstatné je, že v tomto smyslu kult Santa Muerte NENÍ kultem smrti, protože jeho těžištěm není posmrtný život, ale naopak život velice vezdejší. Věřící prosí Nejsvětější Smrt o zlepšení kvality života a o smrt bez utrpení, takže o to, oč patrně stojíš i ty. Vzniká tak jakýsi dualismus – Kristus má na starosti záležitosti spojené s posmrtným životem, Santa Musrte s tímto a dobře se tak pro Mexičany doplňují. A to je samozřejmě to, co se oficiální církvi nezamlouvá.
V Kojotově blogu najdete také osobní pohled na spor mezi Vatikánem a lidovou vírou Mexičanů.
Faktem je, že se věřící obracejí ke Kristu nebo Jahvemu jako k bohu/úm smrti a posmrtného života, zatímco světci jsou prošeni o věci denní, běžné v tomto životě. Ježíš je vlastně opravdu personifikací samotného okamžiku smrti – smrtí v pravém smyslu – protože skrze něj přichází duše k Bohu Otci.
Ani tato polarita ale nemění nic na tom, že zde,v tomto pozemském životě věřících, vládne smrt.