Tahle poznámka bude velmi jednoduchá, ale měla by tu prostě být, protože i mnoho ateistů či agnostiků považuje Desatero za základ morálky. V krátkosti ukáži, že tomu tak není a že je Desatero dokonce na mnoha místech v rozporu s moderním zákonodárstvím, sekulární společností i etikou.
Vzhledem k širšímu výkladu je teď vlastně jedno, že se ani různé křesťanské církve na plném znění Desatera nedokáží shodnout. Pro zjednodušení budu používat katechetickou verzi, ale kdo chce, může si přečíst podrobnější v Bibli Kralické.
Vezměme to popořádku:
1. Já jsem Pán, tvůj Bůh: Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
Tohle první přikázání má hned několik much. Především se jeho neuposlechnutí většinu historie křesťanství trestalo smrtí, což naštěstí současná společnost neumožňuje. Přesto občas k násilnostem dochází. Vymožeností sekulární společnosti je svoboda vyznání, kterou ale stoupenci monoteistických náboženství poruší vždy, jakmile mají ve společnosti dostatečný počet členů. Zakládá se jím exkluzivita – pokud jste křesťan, nemůžete být zároveň buddhista nebo šintoista. Jak víme, mnoho křesťanských církví tohle pravidlo obchází pomocí podivných světců.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
Tohle přikázání je svým způsobem slepenec, protože ve skutečnosti zahrnuje také zákaz zobrazování a zákaz uctívání model. Tyhle tři přikázání v jednom jsou v Bibli opravdu uvedeny odděleně, takže zločinem je nejen“ježišmarjájosef“ či „himlhergottkrucajzelement“ a klanění se hliněnému panákovi ale i uchovávání obrázků.
Exodus 20:4 Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství [těch věcí], kteréž jsou na nebi svrchu, ani [těch], kteréž na zemi dole, ani [těch], kteréž u vodách pod zemí.
Exodus 20:5 Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého [pokolení] těch, kteříž nenávidí mne,
Trestalo se samozřejmě smrtí (Exodus 32:25-29):
Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků.
Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci.
Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“
Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů.Potom Mojžíš řekl: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání.“
Na základě tohoto přikázání byly zničeny antické chrámy včetně Alexandrijského Serapea. Našlo se v něm i zdůvodnění k několika vlnám obrazoborectví. Zároveň je to třeba také důvod, proč se nám zachovalo tak málo Mayských kodexů a Inckého umění.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
Asi nejméně kontroverzní přikázání v Desateru, ani by člověk nevěřil, že se v dobách Starého zákona jeho porušení trestalo smrtí (Numeri 15:32 – 36):
Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbírá dříví, předvedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. Dali ho střežit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem.“ Celá pospolitost ho vyvedla ven za tábor a ukamenovali ho, takže zemřel, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Celé je to trochu na hlavu, protože podle Starého zákona je navíc sedmým dnem sobota a nikoli neděle. Tahle změna nikde v Bibli není. Ani toto přikázání tedy křesťané nedodržují.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
Jistě, kdo by s tím nesouhlasil. Nicméně i tady má Bible dost jednoznačné představy o výchově. Za odmlouvání rodičům přikazuje dítě zabít (Leviticus 20:9)
Kdokoli by zlořečil svému otci nebo matce, musí zemřít. Zlořečil svému otci a matce – jeho krev ať padne na něj!
Ten obrat „abys dlouho živ byl“ je tedy míněn naprosto doslovně.
5. Nezabiješ.
Konečně přikázání, na kterém se můžeme shodnout? Omyl. Tohle přikázání znamená něco úplně jiného, než si lidé většinou myslí. To přikázání má význam „nezabiješ jiného Žida tajně“. Ve Starém zákoně je trest smrti téměř za všechno. Zabít Žida, který se neprovinil proti přikázáním se ale samozřejmě také trestalo smrtí. Zabití nevěřícího se netrestalo stejně jako smrt zvířete, by někdy (často) šlo o kladně hodnocený skutek.
Jinými slovy je to přikázání, které mělo bránit hrdlořezům zavraždit se mezi sebou.
Přikázání se také netýká případu, kdy je člověk obětován jako zápaná oběť Jahvemu jako v případě Jeftovy oběti (Soudců 11:30 – 40)
Učinil pak Jefte slib Hospodinu, a řekl: Jestliže jistotně dáš mi Ammonitské v ruku mou stane se, že což by koli vyšlo ze dveří domu mého mně vstříc, když se vrátím v pokoji od Ammonitských, bude Hospodinovo, abych to obětoval v obět zápalnou.
Přitáhl tedy Jefte na Ammonitské, aby bojoval proti nim, a dal je Hospodin v ruku jeho.
I pobil je od Aroer, až kudy se jde do Mennit, dvadceti měst, a až do Abel vinic porážkou velikou velmi; a sníženi jsou Ammonitští před syny Izraelskými.
Když se pak navracoval Jefte do Masfa k domu svému, aj, dcera jeho vyšla jemu vstříc s bubny a s houfem plésajících; kterouž měl toliko jedinou, aniž měl kterého syna aneb jiné dcery.
Stalo se pak, že když uzřel ji, roztrhl roucha svá a řekl: Ach, dcero má, velice s mne ponížila; nebo jsi z těch, jenž mne kormoutí, poněvadž jsem tak řekl Hospodinu, aniž budu moci odvolati toho.
Jemuž ona odpověděla: Můj otče, jestliže jsi tak řekl Hospodinu, učiň mi podlé toho, jakžs mluvil; kdyžť jen dal Hospodin pomstu nad nepřátely tvými, Ammonitskými.
Řekla také otci svému: Nechť toliko toto obdržím: Odpusť mne na dva měsíce, ať jdu a vejdu na hory a opláči panenství svého, já i družičky mé.
Kterýž řekl: Jdi. I propustil ji na dva měsíce. Odešla tedy ona i družičky její, a plakala panenství svého na horách.
A při dokonání dvou měsíců navrátila se k otci svému, a vykonal při ní slib svůj, kterýž byl učinil. Ona pak nepoznala muže. I byl ten obyčej v Izraeli,
Že každého roku scházívaly se dcery Izraelské, aby plakaly nad dcerou Jefte Galádského za čtyři dni v roce.
6. Nesesmilníš.
I když samozřejmě můžeme souhlasit s tím, že by se lidé podvádět neměli, přece jen už nepovažujeme za přiměřené oba cizoložníky zabít, navíc je autor Leviticu (20:10 – 20:21) všemi možnými zakázanými praktikami sexu přímo posedlý a samozřejmě na ně ordinuje smrt (už se přece osvědčila).
Kdokoli by cizoložil s manželkou svého bližního, musí zemřít – jak cizoložník, tak cizoložnice.
Kdokoli by spal s manželkou svého otce, zostudil svého otce. Oba musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!
Kdokoli by spal se svou snachou, oba musí zemřít. Spáchali zvrácenost – jejich krev ať padne na ně!
Kdokoli by obcoval s mužem jako se ženou, oba spáchali ohavnost. Musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!
Kdokoli by si vzal ženu i její matku, je to zvrhlost. Ať ho spolu s nimi upálí – zvrhlost ve svém středu netrpte!
Kdokoli by obcoval se zvířetem, musí zemřít. Rovněž to zvíře zabijte.
Kdyby žena přistoupila ke zvířeti, aby se s ní pářilo, pak tu ženu i zvíře zabij. Musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!
Kdokoli by vzal svou sestru, ať už dceru svého otce nebo své matky, a obcoval s ní a ona s ním, je to hanebnost. Musí být zavrženi před očima synů svého lidu. Obcoval se svou sestrou – ponese za to vinu.
Kdokoli by spal se ženou při jejím krvácení a obcoval by s ní, takový obnažil její krvácení a ona to dovolila. Oba ať jsou vyvrženi ze svého lidu.
Neobcuj se sestrou své matky nebo otce. Takový zostudil svou pokrevní příbuznou – oba ponesou svou vinu.
Kdokoli by spal se svou tetou, zostudil svého strýce. Oba ponesou svůj hřích – zemřou bezdětní.
Kdokoli by si vzal manželku svého bratra, je to nepřístojnost. Zostudil svého bratra – budou bezdětní.
Jistě spoustu z takových příkladů chování odsuzujeme i dnes, ale některé jsou z dnešního pohledu už dost bizarní. Vyhnání za soulož při menstruaci? Smrt za homosexuální styk? (Vlastně co se divím, to přece podpořil i papa Ratzinger) Zoofilie je asi dost nevkusná, ale proč se kvůli tomu zabíjet? A proč má navíc umřít to ubohé zvíře?
7. Nepokradeš.
To se samozřejmě neplatí pro případy drancování, které jsou ve Starém zákoně popsány velmi barvitě.
Deuteronomium 19:13-14: Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví.
Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh.
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
Ovšem, pokud nelžeš nevěřícímu.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
Nevztahuje se na ženy jako válečnou kořist.
10. Nepožádáš statku bližního svého.
Ale nevěříci není bližní…
Možná je na místě připomenout, že Exodus, v němž je Desatero poprvé zmiňováno je Druhá kniha Mojžíšova a Deuteronomium 5. kniha Mojžíšova a Soudců je až 7. kniha Starého zákona. Deuteronomium a Soudců tedy následuje po prvním představení desatera a ne před ním. Máme tu ale i další problémy. Obětování Izáka, je tradičně (katolicky) vysvětlováno slovy:
Celý příběh obětování Izáka má jasně daný náboženský podtext. Je v něm vyjádřeno jasné odtržení od pohanských kultů, kde lidské oběti byly někdy součástí obřadů. Bůh tím jasně dává najevo své milosrdenství a jasný postoj k otázce lidských obětí.
(Zde ale citováno z Wikipedie)
Toto tvrzení je ale v rozporu s faktem, že se Izákův příběh nachází v knize Genesis 22,1-19 která má líčit události výrazně starší, než je Jeftova oběť.
Desatero v tomto kontextu vůbec nepůsobí jako něco vysoce morálního. To co z něj dělá pozdější výklad je cosi eticky mnohem vyspělejšího, než je jeho podstata. Asi ale není co se divit, protože Jahve je ve starozákonním pojetí spíše něco jako vzteklý démon.
Exodus 33:5 Hospodin totiž Mojžíšovi řekl: „Vyřiď synům Izraele: Jste tvrdošíjný lid. Kdybych s vámi šel jedinou chvíli, musel bych vás vyhladit.
Ne, opravdu ne, Desatero je základem náboženského fanatismu, ne morálky, tou je spíše zlaté pravidlo, jenže to věřící a kupodivu ani nevěřící nijak často necitují. Inu i proti své vůli jsme křesťany alespoň v kulturním kontextu.