Kojot napsal zajímavý článek o (ne-) smysluplnosti existence boha nebo bohů. Článek je užitečný především kategorizací jednotlivých druhů věr v bohy a je skvělý pro vyjasnění si předpokladů při diskuzích s věřícími. Jako bonus potom jednoznačně ukazuje, že Bůh ani bohové neexistují či je nesmyslné se o jejich existenci vůbec bavit. Jací jsou teda bohové o nichž si věřící myslí, že věří že existují?
1) Bůh empirický. Jsou to bohové polyteistů, kteří jsou součástí tohoto světa a mají v něm vyhrazené místo, působnost a řídí se jeho zákony. Je to ale třeba i Aštar Šeran se svou flotilou nebo biblický Bůh kreacionistů a mnoha katolíků, který je entitou empirickou a racionálně poznatelnou (katolický katechismus). Jako takový je Bůh platnou empirickou hypotézou a je zcela v kompetenci vědy a lidského rozumu jeho existenci zkoumat a na základě empirických údajů vyhodnotit. Snad se tu všichni shodneme, že dosud žádná takováto entita popsána nebyla a i pokud by byla, byl by to spíše velmi vyspělý mimozemšťan, než Bůh.
2) Bůh logický a matematický. Je to Bůh, kterého lze objevit logickou nebo matematikou úvahou. Je možné tak dokázat jeho existenci, či nutnost jeho existence. Může to být nějaký vzoreček, teorie všeho, nebo něco podobného. O jeho existenci ale potom můžeme mluvit asi stejně, jako můžeme mluvit o existenci odmocniny ze dvou nebo o existenci ludolfova čísla pí. Nemyslím, že by takovou představu o Bohu mělo mnoho věřících, i když se jí někteří mohou blížit, jako třeba katolík Grygar. Ten teologii přirovnává k matematice. Smysl debat o existenci takového boha a jeho vlastností je asi podobný, jako debatovat o tom jestli se může odmocnina ze 2 procházet po vodě.
3) Bůh panteistický. Bůh je vesmírem samotným, celou jeho existencí. Mezi universem a Bohem je ekvivalence. Nemyslím, že by někdo z nás ateistů popíral existenci vesmíru. Díky ekvivalenci vesmíru a boha v tomto případě nemá ateista problém s jeho existencí.
4) Bůh transcendentní. Toto je Bůh, k němuž se přihlásil třeba i kardinál Duka:
Bůh je totiž tak přesahující veškeré naše představy, tak neuchopitelný, že i Bible o něm říká, že Boha nikdo nikdy neviděl. Je vlastně mimo veškeré kategorie. Ten, kdo má jasno, jak vypadá, je ve skutečnosti modloslužebník, protože pracuje jen se svou představou. Bůh je Bohem živých, povolává k životu, je pravdou, dobrem a tak dále. Vždy o něm můžeme mluvit jen v příměru. Těžko můžeme lidem odpovědět na otázku, jak vypadá ten náš Bůh. Můžeme jim vydat svědectví, jak se projevuje, nic víc. ( Dominik Duka: Bůh přesahuje veškeré naše představy)
Zajímavé na tomto chápání Boha nebo bohů je to, že v tomto případě vůbec nemůžeme mluvit o jeho existenci ve stejném smyslu jako u empirických nebo logicko-matematických entit. Otázka existence něčeho takového je zcela mimo diskuzi a naše představy. Nejde jen o vzhled takového Boha, jak píše Duka, ale samozřejmě i o jeho vlastnosti a o jeho všeobecný vztah k nám lidem. O takovém bohu prostě nemůžeme říct, že nás miluje, nebo nám slibuje nějaký život po životě nebo se snad někdy v minulosti procházel po vodě či se narodil panně. To už se dopouštíme modloslužebnictví, jak bystře poznal i sám kardinál.Takový Bůh neexistuje ve stejném smyslu, jako Aštar Šeran nebo Yetti. Je potom vůbec otázkou, v jakém smyslu takový Bůh existuje? Tady se skutečně nemůžeme bavit o jeho existenci, protože takový Bůh může být vším a nebo ničím. Přenechme slovo panu Polákovi:
Jakákoli řeč o tom, jaký je Bůh o sobě, je však jen planým metafyzickým žvatláním, něco takového je zcela mimo rámec empirického i racionálního poznání. Jediné, o čem lze hovořit, je, jaký je (transcendentní) Bůh pro mě. Hovořím-li pak o “Bohu pro mě”, pak samozřejmě pro někoho může být osobní, pro někoho neosobní, může být vnímán i jako platónská idea dobra, jako hypostazované lidství humanismu, jako mysterium fascinans přírody či kosmu nazírané ateistickými přírodovědci, jako Prázdnota buddhismu, a dokonce i jako metafyzická spekulace… to všechno může být “Bohem pro mne.”
Tady je důležité, že takový Bůh je zcela kompatibilní s ateistickým chápáním světa. Vždyť fascinace noční oblohou, obrovskou rozlohou vesmíru nebo pocit svobodné vůle a schopnost soucitu či empatie k jiným lidským (a nejen lidskými) bytostem, to vše jsou pocity a prožitky, kterých je schopna většina z nás. Pokud toto je ten transcendentní Bůh, o kterém mluví věřící, potom není mezi jejich a naším pochopením Boha žádný rozdíl. Takový “Bůh” je vlastní každému z nás.
V tomto smyslu se domnívám, že mnoho věřících má k ateismu velmi blízko a jediným problémem je snížená schopnost se dorozumět, díky používání poměrně obskurního slovníku, který vzájemné pochopení ztěžuje.