Ignác Pospíšil
Jak vidí věřící člověk život ateistův? Na tenký led takové úvahy se vydal šéfredaktor blogu Duše a hvězdy, katolický tradicionalista Ignác Pospíšil. Nejdříve se svěřil čtenářům se svým pocitem “jak krátký je ten život”, aby se odpíchl k úvaze o tom, jak ateista nemá šanci na “dobře prožitý, svatý – život”.
Jestliže by nebyl žádný Bůh a Stvořitel, pak celý tento svět postrádá jakýkoliv smysl a účel a my jsme jen jakési bezcenné “uhlíkové jednotky”, obskurní náhodný produkt přírody předurčený k zániku a zapomenutí, stejnému jaké čeká všechny ty bezcenné a neužitečné věci okolo, od nichž se vlastně ničím podstatným nelišíme. A čeká nás jen mátožné pinožení se světem, jehož konkrétní charakter je zcela lhostejný, protože zde neexistují a nemohou existovat měřítka, podle nichž bychom mohli říci, tohle máme dělat a toto ne, toto je člověk úspěšný a dobrý, tamten neúspěšný a zlý.
Od celkem věrohodného popisu světa a života se dostává k tomu, že i kdybychom měli snad pravdu, Bůh neexistoval, tak je náš život stejně beznadějný. A proto je tato varianta vývoje šachové partie beznadějná a nemá cenu jí ztrácet čas. Ať už Bůh existuje nebo ne, ateista vždy prohraje. Autor možná zapomíná, že měřítka úspěchu nebo neúspěchu mohou existovat i bez absolutního Boha, jen si je každý nastavujeme sám. Věřící i nevěřící.
Nebyl by tu nikdo, kdo by měl právo říci: ten (ne)byl úspěšný, ten (ne)žil dobře. Byly by tu jen rychle mizející “uhlíkové jednotky”, které by nás snad příležitostně (ne)připomínaly v závislosti na tom, jak jsme jim byli (ne)sympatičtí a jak se jim (ne)hodíme do krámu…
Co k tomu dodat? Když někdo vidí realitu a odmítá ji přijmout, protože prostě nechce? Pro Ignáce Pospíšila je prostě smysluplnější prožít život v jemu vyhovující fantazii, než akceptovat realitu. Myslím, že bychom mu ten smysl života brát neměli. Cítil bych se potom stejně, jako bych svému pětiletému synovi prozradil, že ty dárečky mu skutečně nenosí Ježíšek.