Vám možná vadí ta představa, toho boha, jak si ho lidé představují. Třeba kdybyste našel jinej model, jinej popis, třeba by vám nebyl tak cizí. Proč odmítáte boha? To znamená, že vy si ho musíte nějak představovat, abyste ho mohl odmítat.
Já si myslí, že to je možná úplně základní a špatná představa, kterou mají o tomto křesťani a věřící obecně. Že v podstatě většina těch nevěřících si boha ani nijak nepředstavuje. Že v podstatě žijí ty svý životy, mají děti, mají nádherný vztahy, horší vztahy. Žijí velmi podobný život jako ty křesťané kolem věcí, jako jsou sport, turistika, společný zájmy, sbírání známek. Ale nějaká ta víra… Kupodivu, když jsem se začal stýkat… Založili jsme sdružení, takže se k nám hlásí i ostatní ateisté, což je pro mě strašně zajímavá zkušenost, tak většina z nich se hlásí proto, že přišla do intenzivního styku s nějakým křesťanstvím, nebo islámem, nebo něčím takovým a mají potřebu se proti tomu vymezit. Do té doby v podstatě nic takovýho necítili, takže to je spíš reálná představa. To je ten impuls. A potom teprve hledají, v co věří oni a zjišťují, že je to úplně normální věc. To, že někdo v něco věří, není to něco jinýho, není to něco navíc. Jen věří věcem, který nemusí být pravda. Já nemám konkrétní představu o bohu, jak vypadá, protože si myslím, že není.
Jak si můžete myslet, že něco není, když nevíte, jak to vypadá? Nebo já si nedovedu představit, že budu odmítat něco o čem nemám vůbec žádnou představu.
Tam je možná ten problém, že já to neodmítám. Já to nijak aktivně neodmítám, alespoň vnitřně. Jako už jenom to, že jsme ateista, tak to znamená, že to odmítám. Ale já si spíš myslím, že nemám důvod věřit, že něco takovýho je. Jako když to přirovnám. Proč odmítáte, pokud jste křesťan, proč odmítáte věřit v hinduistický bohy? Proč odmítáte Aláha? Vy ani toho moc třeba o Aláhu nebo hinduismu nevíte. Tak stejně tak si myslím, že normální ateista, který se o to moc nezajímá, který o tom moc neví, tak ani nemá potřebu se vůči tomu nějak vymezovat a odmítat to. On prostě v to nevěří.
Řekněte mi, jaký máte pohled na smrt, třeba.
Myslím, si, že smrt je jedna z věcí… to je taková fráze, ale který se nikdo z nás nevyhne. Součást běžnýho života. Úplně ta nejběžnější součást, protože skutečně každej živej tvor na světě umře. Dřív nebo později. Takže úplně normální věc.
A žádný strach, panika z toho, že umřete?
Snažil jsem se to v sobě nějak, protože to zase není nijak neobvyklá otázka, snažil jsem se to v sobě nějakým způsobem popsat ten pocit k té smrti. Tak určitě to není nic příjemnýho, na co bych si říkal: „Ty jo, tak už se na to těším, že budu mrtvej.“ To určitě ne. Ale představovat si, jenom proto, že je to nepříjemná věc, tak si dělat nějaký představy, co bude potom, když o tom nevíme vůbec nic? Nikdo, kdo umřel, tak se nevrátil, aby o tom reportoval. Tak dělat si o tom nějaký představy? Tak si spíš myslím, že mám k tomu podobnej přístup. Nemám důvod se domnívat, že po smrti vůbec něco je. Prostě člověk umře, přestanou probíhat mozkový pochody. Přestane na cokoliv myslet, mít jakýkoliv emoce. Konec. Nic dál.
Berete to s klidem. Jaký je podle vás smysl života?
Smysl života… Myslím si, že nějaký univerzální smysl života není. Já se přiznám, že té otázce moc nerozumím. Já mám věci v životě, který jsou pro mě důležitý, který mám rád. Ale asi bych neřekl, že jsou smyslem mýho života. Té otázce moc nerozumím, co to ten smysl je. Já miluju svou ženu, mám skvělýho syna. Strašně rád jsme s nima, ale neberu to jako smysl svýho života. Beru to jako štěstí, ne smysl. A ten smysl, na co se ptáte, když se mě zeptáte takovou otázku.
No to vychází z toho, že člověk na světě zažije spoustu marnosti, spoustu nějakých činností, který k ničemu nevedou a může si říct, že to nemělo smysl. Tak třeba ten smysl může vidět v tom, že až jednou umře, tak pochopí, proč tady na tom světě byl.
Já si raději užívám to, že na tom světě jsem, než abych přemýšlel o tom, jakej má ten můj život třeba vyšší smysl. Mně to přijde jako otázka, která, když se člověk na ten svět podívá, tak si může klást… objektivně si ji ani moc klást nemůže, co to ten smysl znamená. Pro mě je život strašně pěkná věc. Je to pro mě strašně pěkná věc a vzácná, protože vím, že tady moc dlouho nebudu, tak se snažím ten život brát takovej, jakej je a takovej, jakej je, tak si ho co nejlíp užít a vychutnat.
A podle čeho se řídíte, ve svým rozhodování. To znamená, že musíte mít nějaká morální kritéria, podle kterých se rozhodujete.
Snažím se být dobrej v tom, co dělám. To znamená, když jsem manžel, tak chci být dobrý manžel. Když jsem otec, tak chci být dobrý otec.
A na to je nějaký recept? Nebo jak to víte, co je dobré? V tom manželství, v tom otcovství?
Myslím si, že ty lidi stejně jako… Já si beru příklady z přírody, protože tam mi přijde, že člověk na to může získat takový lepší náhled. Stejně jako třeba vlčice ví, co to je být dobrá matka svých dětí, tak myslím, že i lidi vědí, co to je být dobrý otec a dobrá matka.
Hmm. Spoustu lidí to neví.
Tak se o to alespoň snaží.
Ani se o to nesnaží, třeba.
Nebo tak. Máte pravdu, v tom. Tak já se snažím být dobrým otcem, dobrým rodičem.
Když se ženou diskutujete, tak nesnažíte se ji vy přesvědčit, aby přestala věřit v boha a ona zase abyste vy v toho boha věřit začal?
Určitě ne. My se v tomto respektujeme, bych řekl. Já jsem ji už poznal jako věřící. Ona mě poznala jako člověka, který nevěří, takže nemáme v tom sebemenší problém. Trošku možná ve výchově, ale to prostě vysvětlíme: „Maminka si myslí, že to je tak, táta si myslí, že to je tak,“ a ať si kluk vybere, no.
Ale vy vlastně nejste nevěřící. Že jo. Vy něčemu věříte v životě. Věříte třeba v to, že má smysl mít dobré vztahy, že má smysl být dobrým otcem. Takže vlastně jste věřící.
Myslím si, že nemáte tak úplně pravdu. Já spíš chci být dobrým otce, než že věřím v to, že to má nějaký smysl. Mě to baví. Já jsem zjistil, že mě baví, věci, který dělám dobře, který dělám naplno. Takže to mě baví a že to má lepší efekt, než když to nedělám dobře.
Ale abyste se mohl do nějaké činnosti pustit, tak musíte věřit, že to dobře dopadne, že to má smysl. Pořád se bavíme o tom smyslu. Přece nejste stroj, který by fungoval jenom tak, že ho něco baví.
Já vám to možná řeknu na příkladu z poslední doby. Určitě, když něco začínám dělat, tak nevěřím v to, že to dopadne dobře. Já nevím, jak to dopadne. A jsem zvědavej, jak to dopadne, co to přinese. Protože člověk dokud jenom o něčem přemýšlí, tak je to jenom v jeho hlavě a nemá tu zpětnou vazbu se světem. Ve chvíli, kdy něco začnete dělat, tak se objeví spousta nových skutečností, který jste dopředu ani nepředpokládal a který jsou strašně zajímavý. Takže když jsme se s kamarádem rozhodli založit sdružení ateistů, teď posledního půl roku, tak jsem do toho nešel s tím, že to bude určitě velkej úspěch, že se nám budou hlásit lidi. Ale spíš mě zajímalo, co to vlastně znamená založit občanský sdružení. Kdo to vlastně ten ateista je, kterej se případně k nám přidá, než že bych si říkal, že to bude úspěch. No a pokud by to úspěch nebyl, tak byla to zajímavá zkušenost a život jde dál. Víceméně co tak pozoruju, tak devět z deseti věcí, kdy se snažím něco udělat, tak nakonec nevyjdou, nebo vyjdou úplně jinak, než jsem si ze začátku představoval. Takže určitě to nedělám s tím, že to bude mít nějaký cíl, nějaký smysl. Ale spíš protože chci. To si myslím, že je asi tomu úplně nejblíž. Nevím, jestli to je úplně jasný, ale je to tomu úplně nejblíž, jak to cítím.
A co ta vaše parta ateistů. Na čem se tedy rekrutuje? Nebo co vás spojuje?
V podstatě. Založili jsme to jako naprosto neideologický nepolitický sdružení. To znamená, spíš jsme čekali, co nás bude spojovat. Protože jsme to zakládali jenom tři lidi, tak teďka už je nás skoro 15 a 3 měsíce teprve fungujeme. Kupodivu, co mě překvapilo hodně, tak hlásí se k nám lidé, kteří hodně věřili a tu svoji víru ztratili a teď se pokoušejí nějak orientovat v tom světě a hledají. Kupodivu tady těch lidí je třeba hodně. Ti už se i začali mezi sebou trošku bavit. Mají potřebu se stýkat mezi sebou a ty svý zkušenosti si sdělovat. Potom co nás spojuje, tak je nějaká potřeba vymezit se proti náboženství a hledat k tomu alternativu. To si myslím že je takový spojení, proč vůbec něco děláme v tom směru.
A vy berete náboženství jako že to je blud, jako že to je nějaká klamná představa, iluze člověka? Slepá ulička prostě.
Domnívám se že z hlediska realita, z hlediska toho, co kolem nás je, tak je to představa člověka. Je to představa člověka o světě, jak by si přál, aby ten svět vypadal.