Filosof a sváteční bloger Tomáš Marvan se krátce ve svém včerejším příspěvku na pozadí čtení díla Davida Humea zamýšlí nad problematikou, jestli je zjištění neexistence (nebo iluze) svobodné vůle morálním problémem – můžeme být za své nesvobodné, deterministické jednání souzeni, voláni k odpovědnosti?
Upřímně řečeno zatím nevím, co si o Humeově tezi mám myslet. Hume vlastně tvrdí, že jsme morální nebo zkažení, aniž bychom se o to jakkoli přičinili. A že jako takoví můžeme být souzeni, ať metaforicky nebo doslovně. Jak jsem řekl, rozumím spíše současnému pohledu, který popření svobody rozhodování vnímá z pohledu morální teorie jako nepříjemnost, kterou je třeba nějak vyřešit. Lze tuto nepříjemnost vyřešit humeovsky, prohlášením, že vztah morálky a svobody vůle je druhem optického klamu? Nebo velký David přece jen něco důležitého přehlédl?
Více viz Hume o nesvobodě vůle a morálce.