V sousedním Slovensku se na sčítání lidu zaměřila kampaň spolku Ethos. Vyvolala nejen zájem nevěřících, ale i alergickou reakci církevních kruhů. Proti podmínkám u nás vypadá sčítání u sousedů opravdu jako bouře.
Náš nevěřící se mezitím rozmýšlí, jestli napsat vyznání pastafarián, jedi nebo neodpovědět vůbec. Pokusím se teď proto vysvětlit (a snad i pár nerozhodnutých přesvědčit), že je poměrně rozumné brát sčítání lidu vážně a nevyhnout se odpovědi „bez náboženské víry“.
Nejprve se ale podívejme na to, čím se situace u nás a na Slovensku liší.
V první řadě jde na Slovensku boj o peníze. Církve tam totiž dostávají příspěvky podle počtu věřících. Úbytek stoupenců znamená tedy pro slovenskou římskokatolickou církev stále hrozbu a občané jej mohou použít i jako určitou formu „trestu“ za nepřípustné chování.
Církve a kněží v České republice jsou v naprosto jiné pozici. Státní příspěvek na financování církví podle Zákona č. 428/2012 Sb. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) § 17 Příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností
Zároveň se splácením částky, kterou v rámci přijetí tohoto zákona politici zavázali občany uhradit církvím (tzv. církevní restituce), tedy klesá částka, kterou stát církve podporuje. Ta je pevně vázaná ke stavu v roce 2011. Finančně tedy pokles věřících u nás církvím opravdu neublíží.
My bojujeme o veřejný prostor
Smutnou skutečností je, že naše média veřejné služby, ale ani zpravodajské servery nepůjdou proti názoru, který budou považovat za většinový. To, že nemalou část jejich vysílání tvoří náboženská propaganda, není omyl. Prostě se snaží přizpůsobit předpokládaným divákům a posluchačům.
Jenže český veřejný prostor je z velké části naplněn iluzemi o tom, jak naše společnost funguje. A církve jsou v takovém prostředí skutečnými „vládci iluzí“. Proto také popud k vyškrtnutí otázky po konfesi vyšel právě z pražského arcibiskupství.
To, co skutečně vadí nám, je pozice arbitra, kterou ve společnosti církevní představitelé mají, a to jak z pozice morálky, tak z pozice zastupované skupiny. Zastoupení církevních organizací například v mediálních radách je přitom naprosto disproporční vůči počtu lidí, které reálně zastupují.
Abychom si uvědomili, jak to vypadá z pohledu věřících, podívejme se na ukázku z jednoho oficiálního textu:
Katolická církev je největší křesťanskou církví v České republice. Ke katolické církvi matrikově patří 43 % obyvatel České republiky. Typické služby církve (udělování svátostí, slavení svátků či poskytování duchovní podpory) zná 80 % populace. Služby katolické církve využívá pravidelně cca 1/3 obyvatel ČR. Zájem o duchovní aktivity roste. Ukazuje se, že jsou pro společnost stojící na křesťanském základě, víc než potřebné. Základními jednotkami církve je 8 (arci)diecézí, v jejichž čele stojí sídelní (arci)biskupové. Vlastním místem skutečného setkávání věřících jsou však jednotlivé farnosti ve městech a obcích.
Tohle není úvod k fantasy povídce, ale poznámka pro editory v příloze dokumentu vydaného Českou biskupskou konferencí pod názvem Hospodaření katolické církve za rok 2019, představení církevních nemocnic19. listopadu 2020.
Je to sbírka tvrzení, které jednotlivě nemusejí být nepravdivé, ale dohromady dávají obraz přinejmenším silně zavádějící.
V této představě ale věřící politici i zástupci médií žijí
Ano v matrikách je možná 43 % obyvatel pokřtěných, ale je to spíše ostuda, protože značná část byla pokřtěna bez své vůle jako nemluvňata a v dospělosti nechtějí mít s organizovaným náboženstvím nic společného. Typické „služby“ zná jistě mnoho lidí, mimo jiné také proto že se hlásání o víře v médiích téměř nelze vyhnout a také protože by je ateisté jinak nemohli kritizovat. Za „službu“ je považována i duchovní podpora, proto je udávaná 1/3 obyvatel naprosto nedoložitelné číslo. Zájem o „duchovní aktivity“ je jistě velký, ale jednak nelze doložit, jestli skutečně roste a jeho velká část se také vůbec netýká ani římskokatolické církve ani křesťanství. A konečně ta místa setkání. Zatímco začátek odstavce podsouvá představu, že tu máme 43 % katolíků, stačí prohlédnout statistiky návštěvnosti kostelů, abyste se dopídili informace že ve všech osmi diecézích navštěvuje dohromady bohoslužby 3,5 % obyvatel. A to ještě musela římskokatolická církev změnit způsob počítání účastníků mše tak, aby započítala i ty, kteří sledují mši v televizi nebo v rozhlase.
Není nijak nadsazené napsat, že je u nás více aktivních homosexuálů (a to nepočítáme ty, kteří to jen občas sledují na internetu), než aktivních katolíků.
Přesto mají Český rozhlas i Česká televize své náboženské redakce tvořící obsah pouze pro věřící.
Rozdíl mezi 4,5 milionu katolíků udávaných ČBK a 750 tisíci katolíky navštěvujícími bohoslužby je samozřejmě obrovský a nabízí velký prostor k improvizaci, zvláště v médiích. Při sčítání mezi lety 2001 a 2011 ztratila navíc řkc 60,6 % stoupenců ochotných se k ní přihlásit (tedy z 2 740 780 obyvatel na 1 082 463 obyvatel).
Záchranou před realitou se pro církevní hodnostáře stalo velké procento nezodpovězených, protože tato otázka byla dobrovolná. Ono 44,7 % obyvatel je skutečně velké číslo.
Pokud chceme jednou narovnat zákony tak, aby církve nebyly nesmyslně zvýhodňovány. Pokud chceme jednou slyšet a číst pravdu namísto náboženské propagandy a pokud chceme aby politici brali za základ fakta a nikoli mýty, musíme začít tady.
Sčítání je způsob, jak se zviditelnit. Myslete na to, že ještě žádná skupina na světě, třeba i velmi početná, nezapůsobila na společnost tím, že se neprojevovala.
Nezapomeňte proto při sčítání zadat že jste bez náboženské víry!
DenníkN: Metod Rybár z kampane Bez vyznania: Mnoho ľudí sa k cirkvám hlási zo zotrvačnosti
Český statistický úřad: Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu – 2011
Český rozhlas (2010) : Redakce Náboženského vysílání slaví 1. února 20 let svého působení
Česká televize archiv náboženských pořadů